fispa

Můj web o všem, co mě zajímá a baví…

Hey there! Thanks for dropping by Theme Preview! Take a look around
and grab the RSS feed to stay updated. See you around!

Duchařská povídka – Přemysl Kubišta

Štola – jaro – Přemysl Kubišta

 

Velké bílé vločky se snášely nocí a tiše zapadaly do hlubokého sněhu. Celý zdejší kraj provrtaný skrz naskrz štolami bývalých vápencových lomů se neočekávaně zahalil do bílého huňatého kožichu, který usvědčoval dubnovou předpověď ze lži.
Cesta ze Srbska u Karlštejna do srubu bábinky Kubrichtové, malé trampské hospůdky, je dlouhá. Ale když šlapete nocí v hlubokém sněhu, je dvakrát tak delší.
Brodil jsem se skoro po kolena a stopy za mnou okamžitě zapadaly čerstvým přívalem. Zmrzlé ruce pálily v kapse a já netrpělivě vyhlížel zářící okna hospůdky „U Bábinky“.
Konečně se objevila. Chumelenicí se nesly tóny kytary a já samovolně přidal do kroku.
V předsíni jsem oklepal vrstvu sněhu, sundal zapadanou usárnu a podupávaje vkročil do přetopeného lokálu.
„Aby tě hrom…! To jsou k nám po letech hosti.“ přivítala mě dobrotivá tvář bábinky Kubrichtové.
„Dáš si pivo, co! A udělám ti pořádnej grog. Vypadáš hrozně.“ Aniž by čekala na odpověď, zmizela v kuchyni .
Nalil jsem si lahvové do půllitru, točené bábinka nikdy nevedla a zamířil k volnému stolu.
„Pojď k nám, přece nebudeš sedět sám.“ ozvalo se od stolu s kytarou.
Změnil jsem směr a přisednul si ke třem rozjařeným trampům. Zalomili jsme podle starého zvyku palce a ten s mosaznou hvězdou na košili slavnostně pronesl.
„Pánové, je důvod si dát pořádnou rundu na seznámení.“
Nalil obrovské stakany z litrovky rumu, co měli na stole. Všichni jsme povstali a odborně zvedli loket.
Bábinka přinesla vařící grog a jeden z trojice popadl kytaru. Spustili písničku, kterou jsem už osm let neslyšel. Naposled mi ji zpívala Ančí, bezva holka, co jsem si kdysi měl brát. Tragicky zahynula týden před naší svatbou .
„Jestli chceš, můžeš jít s námi na Pusťák do našeho campu, v jedný starý štole.“ přerušil mé vzpomínání mladík vedle mě.
„Máme tam palandy a vohromnej krb. Akorát dolů do štoly musíme po laně. V tomhle sněhu to bude dneska vo hubu.“
„Ve štolách je to vobčas vo hubu všude.“ přerušil ho šerif.
„A bejvávalo hůř“, zapojil se do debaty nejmladší z nich.
„Po válce prej ve štolách řádil nějakej šílenec. Říkali mu Hagen. Kytarovou strunou škrtil lidi. Pak ho chytli a dostal provaz. Říká se, že jeho duch bloudí ve štolách dodnes.“
„Nech toho, ty Hičkoku!“, okřikl kamaráda šerif. „Ale je fakt, že tam dole něco divnýho je.“
„Nežvaň“, ozval se ironicky okřiknutý kamarád.
„Ale jo, vopravdu, sám jsem to tam zažil. Je to tak dva roky.“
Mladík s hvězdou si nalil sklenku rumu, cucnul si a spustil.
„Jezdím sem na vandry už pěknou řádku let“, začal světácky své vyprávění nanejvýš devatenáctiletý šerif.
„Je to tak ty dva roky, co jsem potkal v Karlštejně partu Plzeňáků. Chtěli vidět Malou Ameriku. Neznali to tady a tak jsem jim nabídl, že je tam vodvedu.
Šli jsme do Novýho lomu a tam vocaď pak tou starou dlouhou štolou. Holky, co měli sebou se klepaly strachy, ale pohled do jezírka Malý Ameriky je okouzlil. Je to tam fakt moc pěkný, ale spát se tam moc nedá.“ poučil mě šerif a pokračoval.
„Nabíd jsem jim, ať jdou se mnou štolou dál na Pusťák. Tam je placu dost. Všechny svíčky jsme vyplácali a zbyl už jenom takovej malej vajgl. Hrozně se courali, abych je popohnal, tak jsem z frajeřiny šel bez světla napřed. Dyk to tady znám jak svý boty, ne…!
Voda skapávala ze skalních stěn, občas jsem šlápnul do vejmolu po pražcích a ozvěna mých kroků se ztrácela v temnu nekonečné štoly.
Najednou mě někdo ze zadu chytil za rameno a ucítil jsem pronikavou vůni parfému. Naštvaně jsem se obrátil a zařval!
„To sou, ale blbý fóry!“
Jenže nikdo se neozval. Hmatal jsem ve tmě kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Všude jen tma, ticho a omamující vůně.
V tu ránu mě frajeřina přešla. Dostal jsem z ničeho nic prachsprostej strach. Ztuhly mě nohy a v tý tmě jsem se nemoh‘ ani pohnout. Jakoby mě někdo držel. Dál to prostě nešlo.
Když se ke mně parta těch Plzeňáků konečně dostala, vůně parfému najednou vyprchala a strnutí svalů povolilo.
Mihotající se plamínek jejich svíčky ozářil štolu přede mnou. Ztuhnul jsem podruhý. Stál jsem přímo na okraji bezedné šachty. Stačil jeden jediný krok a bylo by po mě. Tuhle štolu jsem vůbec neznal. Musel jsem někde v tý tmě odbočit. Mlčky jsme se vrátili a pak už bez úhony došli na Pusťák.

Nedokážu si vůbec vysvětlit, co mě to v tý tmě chytlo? Snad jen, že jakejsi voňavej dobrotivej duch si nepřál, abych udělal svůj poslední krok do tmy.“ polohlasem ukončil šerif svoje vyprávění.
„Jó, to´s měl teda kliku“ prohodil někdo u stolu.

Zvedl jsem pivo a v půllitru schoval tvář. Před osmi lety v té postranní štole moje Ančí tu kliku neměla.

 

Sepsáno 16. září 2001

Publikováno s laskavým svolením autora: Přemysl Švejk Kubišta

Comments are closed.