fispa

Můj web o všem, co mě zajímá a baví…

Hey there! Thanks for dropping by Theme Preview! Take a look around
and grab the RSS feed to stay updated. See you around!

Pověsti Ameriky

amerika.jpg

 

Pověst o Hagenovi
Ladislav Lahoda
 

Nad rozstřílenou střechou Karlštejna vlála československá vlajka. Třepetala se v záři květnového slunce roku pětačtyřicet. Z nedalekého kopce ji zachmuřeně pozorovali tři zarostlí muži v potrhaných uniformách wehrmachtu. Po nočním boji s partyzány se ztratili své jednotce a do rána se skrývali v hustém lese. Dnes se chtěli připojit k německé posádce hradu.
Ale vlajka na věži zmařila jejich naděje. Zůstali sami, bez velitele a bez zásob v cizí, nepřátelské zemi. Zbyla jim jen jediná cesta směrem na západ.
Nedaleko hradu, v zalesněné oblasti vápencových skal a roklí, protkané spoustou těžních jam, narazili na početnou skupinu partyzánů. V krátké přestřelce jeden z Němců padl a druzí dva museli pod palbou ustoupit až k okraji hlubokého lomu. Ve skalní stěně pod nimi se černalo několik otvorů do podzemních chodeb. Poslední možnost úkrytu. Domluvili se pohledem a začali sestupovat po téměř kolmé stěně k otvoru nejbližší štoly. V těžkých okovaných botách se lezlo špatně. Odhazovali tedy silné maskovací pláště a vystřílené samopaly. Po chvíli se nad okrajem lomu objevilo několik partyzánů. Zahlédli sice dva stíny mizící ve štole, ale dlouhá dávka ze samopalu zasáhla už jen mlčenlivé kameny.
Po dvou hodinách ve štole už toho měli oba Němci dost. Klopýtání ve tmě, narážení do dřevěných opěr a brodění blátem. Vyškrtali už téměř všechny sirky a východ nikde. Přece jdou po kolejích a ty vozíky, které tu a tam postávaly na zarážkách se sem nutně musely někudy dostat. Jejich úvahy přerušil jakýsi vzdálený rachot. V dáli před nimi se objevilo malinké světélko. Přitiskli se ke stěně a z pouzder vytáhli pistole. Světélko se přiblížilo. Už mohli rozeznat důlní vozík s hořícím kahanem, za kterým se tlačilo několik temných postav s puškami. Jeden Němec vystřelil. Odpověděl mu bolestný výkřik a ohlušující dávka ze samopalu. Nezasáhla ho. V záblesku výstřelů si všiml temného výklenku ve stěně. Skočil do něj následován svým druhem. Nebyl to výklenek, ale odbočka chodby. Koleje tudy nevedly. Dali se do běhu a modlili se, aby nespadli do nějaké díry. Když se za nimi ozval dusot mnoha párů nohou, ten zadní se otočil a hodil granát. Ve tmě však špatně odhadl směr a granát narazil do stěny. Neměl už čas zalehnout. Strašná síla výbuchu ho odhodila stranou jako pytel zkrvavělých hadrů. Jeho druhovi vpředu zalehlo v uších. Nemohl proto slyšet temné zadunění, které se ozvalo po výbuchu. Ucítil jen, jak se zachvěla země a na hlavu se mu zřítila padající dřevěná výztuž.
Když se probral, bylo ticho a tma. Syrové vlhko a chlad ze země. Špatně se dýchalo. Namáhavě se postavil, zatočila se mu přitom hlava. Chvilku šmátral po kapsách a potom rozškrtl svojí poslední sirku. Nedaleko ležela mrtvola jeho druha, zasypaná kládami a kamením.
Za ní se tyčil mohutný zával z obrovských kamenných bloků. Sirka dohořela a spálila mu prsty. Otočil se, nahmatal rukou stěnu a dal se na další klopýtavou cestu. Nedošel daleko. Chodba byla slepá. Vyčerpaně se posadil na zem. Německo prohrálo válku, jeho kamarádi padli a on sám je zaživa pohřben v téhle prokleté podzemní noře. V pistoli mu zbyl poslední náboj. Nevěděl, že jeho jméno nezemře s ním. Jmenoval se Hans Hagen.

Pověst o muži
(Ladislav Lahoda)

Elektrický vlak se skřípěním kol zastavil na malém venkovském nádraží. Pneumatické dveře zasyčely. Na perón se vyhrnul dav turistů a zamířil k podchodu.
„Jé, maminko, to je Karlštejn?“
„Držte se pohromadě, proboha, ať nespadnete pod vlak!“
„Ježíšmarjá, já tam zapomněla tašku!“
Podstatně důstojněji než turisté, vystoupila z vlaku skupina trempů.
„Se mi zdá, že je tu ňák živo,“ prohodil Gaučo, jehož tvář byla skryta ve stínu širokého sombrera. „Vemem to přes koleje,“ rozhodl s nonšalancí šéfa party a vykročil. Ostatní za ním.
Před budovou nádraží stálo modrobílé auto Veřejné bezpečnosti a u něho postávali dva příslušníci. Jeden z nich oslovil Gaučovu partu hned, jak se objevila.
„Tak jak, mládenci, na Ameriku?“
Gaučo stiskl rty. Na Ameriku, bludiště opuštěných vápencových lomů nedaleko hradu, kam samozřejmě šli, byl přece vstup zakázán.
„Na Ameriku? Kdepák . . .,“ protáhl zvolna. „Deme přece na hrad.“
„Jo, tak na hrad? S nožem a kytarou? Poslyšte, ty lomy jsou nebezpečné, spousta lidí se tam už zabila!“
„My víme, šéfe.“
„No, jen aby. Občanky, doufám, máte?“
Zatím, co se odehrávala tato konverzace, z nádraží vyrazil shluk turistů. Trempům a příslušníkům věnovali sotva letmý pohled. Jen muži v balónovém kabátě, který šel poslední, se při spatření uniforem rozbušilo srdce. Přidal do kroku, aby se vmísil do skupinky před sebou. Když už byl u mostu přes Berounku, letmo se ohlédl. Příslušníci byli stále zaneprázdněni trempy a jeho si vůbec nevšímali. Zhluboka si oddechl. Vyndal z kapsy kus papíru, na kterém měl neumělou rukou zakreslený plánek. Chvilku ho studoval a pak vyrazil.
Ještě jednou se mu sevřelo hrdlo; to když musel projít okolo domku, u kterého stál další modrobílý automobil, na jehož střeše čněla charakteristická anténa vysílačky.
Slunce pomalu stoupalo, vítr se utišil a začalo se dělat příjemné teplo. Ve chvíli, kdy se muž opatrně rozhlédl a odbočil ze silnice na malou lesní pěšinku, zazvonil na služebně VB v Karlštejně telefon. Kriminální ústředna vyhlašovala pátrání po pachateli vraždy …
… pravděpodobný popis pachatele: světlý balónový plášť, tmavé kalhoty a pracovní boty. Věk asi 35 let.
„To je dneska den,“ povzdechl si dozorčí a zvedl sluchátko vysílačky.
Muž se mezitím dostal až k malému zarostlému lomu v hlubokém lese. Ještě jednou porovnal místo s ušmudlaným plánkem a rozhlédl se. Nedaleko něho vedlo do lomu silné konopné lano, přivázané ke starému stromu. Pozorně se zaposlouchal do zvuků lesa, ale nic zvláštního neslyšel. Zavěsil se na lano a začal sestupovat. Jeho těžké pracovní boty shazovaly malé lavinky kamení. Asi po patnácti metrech narazil nohama na pevnou zem. Přímo před ním se černal vchod do štoly.
Tohle je tedy ta perfektní skrýš, o které mu Fero jednou vyprávěl. Mnohakilometrové bludiště, kde ho nikdo nikdy nemůže najít. Vytáhl z kapsy baterku, kterou si koupil za poslední peníze, zmáčkl tlačítko a odhodlaně vstoupil do štoly. Temná chodba, podepřená práchnivějícími stojkami se táhla do dáli. Ozvěna vracela zvuk jeho kroků. Po chvíli se chodba rozdvojovala, a opět a znovu, dřevěnou výztuž vystřídala betonová klenba. Za zatáčkou se před ním objevilo denní světlo. Opatrně se přiblížil k otvoru. Uviděl další malý lom. Uprostřed okolo ohniště stálo několik kamenných křesel a za nimi neuměle vytesaný totem. U vchodu do štoly ležela hromádka prázdných konzerv a láhví. Konzervy ještě nestačily zrezivět, uvědomil si s radostí. To znamená, že trempové sem stále ještě jezdí. Alespoň bude komu krást konzervy.
Znovu zašel do štoly a pokračoval v prohlídce. Brzy zjistil, že to nebude tak jednoduché. Během hodiny totiž potkal alespoň čtyři skupiny trempů, kteří bloudili po chodbách se svíčkami v rukou. Měl štěstí, podařilo se mu vždy skrýt v některém výklenku nebo odbočce. Ve svém plášti by tu působil jako pěst na oko, kdyby ho viděli. Uvědomil si, že bude muset ukrást také nějaký přiměřený oblek.
Po vyčerpávající cestě jednou dlouhou chodbou se ocitl u východu do velkého lomu, bohužel asi třicet metrů nade dnem. Ve chvíli, kdy se obracel, uslyšel v chodbě hlasy. To je průšvih, uvědomil si. Žádná boční chodba tu nebyla. Rozhlížel se okolo sebe. Těsně u stěny se v zemi zašklebila úzká puklina. Posvítil do ní. Byla sotva dva metry hluboká. Zhasl baterku a namáhavě se začal do pukliny soukat. U dna byla trochu širší. Zatajil dech, když se mu těsně nad hlavou ozvaly kroky a kdosi promluvil.
„Tak co, saláti? Neřikal sem, že to stojí za to?“
„Fakt, Gaučo, je to parádní lom,“ pronesl obdivně druhý.
„Vypadá to tu jako v Mexiku, co?“ přidal se třetí.
„Jednou si přinesem špagát a mrknem se tam,“ ozval se znovu Gaučo.
„Takový perfektní místo a poliši by nás chtěli odtud vyhnat,“ pravil zase ten druhý.
„Jdeme znova na Pusťák,“ rozhodl Gaučo a skřípavé kroky se začaly znovu vzdalovat.
Muž vystrčil hlavu. Zahlédl jen několik temných postav s čadící pochodní, mizících v dáli. Ve chvíli, kdy se opřel nohama, aby se vyšvihl zpět do chodby, ucítil, že hlína pod ním povoluje. Snažil se zachytit rukama, ale ty mu sklouzly po hladké a vlhké skále. S prudkým zašuměním podlaha pod ním zmizela a on se propadl do prázdna. Nestačil ani vykřiknout leknutím, když dopadl tvrdě na zadek. Na záda mu spadlo několik kamínků a nastalo ticho. Chvilku hmatal okolo sebe, až našel baterku, která mu vypadla. Rozsvítil. Podle stropu usoudil, že se propadl do velmi staré štoly. Výdřeva nad ním držela snad jen zázrakem. Sklopil světlo dolů a leknutím nadskočil. U protější stěny seděla tmavá postava a dívala se na něho prázdnými očními důlky v zeleném obličeji. V hlavě měla díru a v tom, co zbylo z pravé ruky držela rezavou pistoli, teď už bez nábojů.

Pověst o Hance
(Ladislav Lahoda)

Končil jeden z krásných dnů babího léta. Poslední paprsky slunce zlatily vrcholky strmých skalních stěn. Hluboko dole, v závratné hloubce lomu, který se nazýval Mexiko, skládalo několik trempíků suché větve stromů na velkou hromadu. Sem už slunce hezkou chvíli nesvítilo a od jezírka na dně lomu stoupal chlad.
„Hni sebou, Bobe!“ netrpělivě prohodil Šakal na adresu malého neduživého hocha s ještě menší sekerou, který připravoval hranici.
„Dělám, co můžu, šerife, ale ty klády jsou moc silný,“ odvětil Bob.
„Hej, Grizzly!“ zařval Šakal na celé kolo.
Za hromadou dřeva se vztyčil hromotluk, avšak očima nepřestal sledovat Hanku, dalšího člena party, která se přes značnou zimu cachtala v jezírku. Samozřejmě jen lehce oblečena.
„Co kdybys přestal čumět a pomohl naštípat dříví!“ houknul na něj Šakal.
„No, jo,“ zahučel hromotluk a pomalým krokem se začal šourat k ohništi.
Šakal zatím došel ke skalní stěně, ve které se černal vchod do zpola zatopené štoly. Na vodní hladině se čeřily drobné vlnky a zanedlouho se ze štoly se značným cákáním vynořil primitivní vor. Na něm balancovali Jim s Jitkou, poslední dva členové party. Sotva vor narazil na dno, Jitka seskočila a pustila se rovnou k jezírku.
„Co jí kouslo?“ otázal se udiveně Šakal.
„Ále, jsou to slepice,“ uchechtnul se Jim. „Když jsme nastupovali na Velký Americe, tak uklouzla a sedla si do bláta na stejným místě co Hanka.“
„Jó, šikovným patří svět,“ pravil Šakal a odebral se zpátky k ohništi.
„Kaňon skalnatý, co nezná slunce jas,
prachem zavátý jsou cesty, stěny, sráz.
Na dně stojí v tichých tmách voda jezerní,
zrcadlí se v ní jen čas a nebe večerní …“
Píseň zpívaná šesti hrdly, doprovázená kouzelnými tóny kytary, se nesla ohněm ozářeným lomem. Stoupala v zákrutech kouře a jisker k hvězdami poseté obloze a vracela se dolů slabou ozvěnou.
Naslouchal jí i muž v šedivé blůze wehrmachtu, který seděl v tmavém otvoru štoly, asi šedesát metrů nad hlavami trempů. Nepřišel z daleka. Bydlel v dřevěném srubu, který si postavil ve staré štole, hluboko podzemí, asi dvě hodiny chůze odtud. Pohyboval se podzemím s jistotou, která udivovala. Svítit si musel jen málokdy. Za těch několik měsíců, které tu strávil, dopodrobna poznal mnohakilometrovou spleť chodeb, spojujících tu a tam štolová patra. Dovedl se tedy dostat na místa, která byla zdánlivě nepřístupná. Jako nyní. Zamyšleně hleděl na táborový oheň, blikající hluboko pod jeho nohama. Zdálo se mu to dávno, co přišel do těchto míst poprvé. Tehdy byl na útěku před zákonem. V duchu se ušklíbl – teď si zákony diktuje sám. Původně se tu chtěl skrýt jen na několik dní, ale teď už věděl, že odtud nikdy neodejde. Přihodilo se mu to, o čem snil celý život a pro co i zabil člověka – být svým pánem. Byl nejenom svým pánem, byl vládcem celé oblasti. Prožíval neodolatelnou chuť moci. Skrytě se pohyboval krajem, objevoval se a zase mizel ve skalních rozsedlinách. Když ho někdo z dálky zahlédl, domníval se, že jde o jednoho z trempů. Uniforma wehrmachtu byla nenápadným převlekem. Stal se předmětem hovorů okolo táborových ohňů. Tajuplný noční fantom, s nímž v černé tmě mizelo jídlo, pití a spousta tábornických potřeb. Někdy ho při lupu spatřili a pronásledovali. Honičky většinou končily u slepé skály nebo na kraji hluboké propasti. Mizel beze stopy a užaslí pronásledovatelé mohli slyšet jen jeho výsměšný smích, vracející se mnohonásobnou ozvěnou odevšad. Byl duchem Ameriky.
Trempové na dně lomu dozpívali. Oheň uhasínal až zhasl docela. Nad lomem zašuměl vítr. Uběhla ještě dlouhá chvíle, než se na dně lomu, u skalní stěny, pohnulo křoví. Vyšel odtamtud temný stín a po špičkách se pomalu přiblížil k ohništi. Opatrně procházel okolo spících trempů a do velkého vaku, který měl přes rameno, ukládal všechny potřebné předměty, které potmě nahmatal. Mezi nimi i Šakalův zapalovač. Na zkoušku si škrtnul a skryl plamínek v dlani. V záblesku světla zahlédl spící dívčí obličej, vykukující z pod celty. Přiblížil světlo. V životě už viděl mnoho dívek, ale tahle tvář se mu zdála neobyčejně krásná. Při pohledu na ni na okamžik zapomněl, kde je.
Slabý proužek svítání na nebi ho však vzpamatoval. Musí odtud. Kráčel štolou daleko od Mexika a přistihl se, že stále myslí na tu tvář. Došel do svého srubu a padl na lůžko s otevřenýma očima.
Vrcholky skal rozkvetly jasem vycházejícího slunce. Začínal další krásný den babího léta …

Pověst o Hance pokračuje
(Ladislav Lahoda)

Po kruté zimě se opět přihlásilo jaro. Sníh pomalu tál pod teplým větrem, který přinášel vůni probouzejících se lesů. Jen večer bylo ještě chladno. Na břehu jezera na Velké Americe plápolal oheň. Pod velkým balvanem seděla Hanka, hleděla do plamenů a zamyšleně hladila struny kytary, která jí ležela na kolenou. Bob si vyřezával do kusu dřeva nějaké indiánské ornamenty, Grizzly pokuřoval dýmku a Šakal hleděl skrze plameny zkoumavě do Hančina obličeje. Věděl, že právě myslí na Jima, který se stal její první velkou láskou a trochu žárlil. Když přivedl Hanku do party, myslel si, že bude patřit jemu, ale lásce neporučíš.
Teď je Jim na vojně a jen tak se nevrátí, ale to neznamená, že tu musí být ticho jako na hřbitově. Sáhl za sebe, ze tmy vytáhl láhev rumu, vytočil uzávěr a podal ji Hance se slovy:
„Tumáš, ať se tu nerozbrečíš.“
„Dík, nechci,“ odmítla ho, „radši něco zahraju.“
„No konečně,“ pravil Šakal s potěšením a podal láhev Grizzlymu, který po ní lačně chňapl.
„Od východu slunce pozlatilo skály
a stíny tří postav za botama jdou,
kdysi dávno jiní na tom místě stáli,
u modrýho jezera teď tři kříže jsou …“
Kamenitá pustina lhostejně naslouchala tónům písně. Studený vítr se přehnal nad hladinou jezera, zasvištěl mezi skalami a zase ztichl. Začaly se snášet jemné sněhové vločky. Byl to asi poslední sníh. Pozdě v noci utichly tóny kytary.
„Je mi zima, pojďte už spát,“ navrhla Hanka.
Ostatní souhlasili. Přestěhovali se do portálu velké štoly nedaleko ohniště a za svitu baterky začali rozbalovat celty.
„Dělejte rychle,“ pobízel ostatní Šakal, který už ležel, „ta baterka dlouho nevydrží.“
„Tak mě jí půjč,“ řekla Hanka, „musím si odskočit.“
„A to tu máme bejt potmě?“ zavrčel Grizzly.
„Co nám zbyde,“ povzdechl si Šakal, „tady ji máš.“
Hanka popadla baterku a zamířila dál do štoly. Světlo klouzalo po nerovných stěnách a vytvářelo na nich plno strašidelných stínů. Dostala trochu strach, ale přesto došla tam, kde dno štoly mizelo pod hladinou černé stojaté vody. Zrovna se dívala na stěnu, jestli tam nejde zavěsit baterka, když zaslechla za sebou podivný šramot. Vylekaně sebou trhla, ale než se stačila otočit, dostala do hlavy strašlivou ránu, která ji srazila na zem. V matném světle baterky zahlédla ještě, jakoby v mlze, dvojici hrubých okovaných bot a potom ztratila vědomí.
Asi po deseti minutách začal být Šakal netrpělivý.
„Asi jí zhasla baterka a nemůže trefit zpátky. Jdu se tam podívat,“ oznámil.
Vymotal se z celty a podél stěny kráčel po hmatu do podzemí. Po chvíli uviděl před sebou matné světýlko. Oddechl si.
„Co tam děláš tak dlouho?!“
Nic, žádná odpověď. Znepokojen přišel blíž a nechápavě hleděl na baterku, ležící na zemi. Její světlo pomalu žloutlo a Hanka tam nebyla. Sebral baterku a vyrazil dál do štoly. Okamžitě se jeho boty naplnily vodou. Po pár krocích mu stoupla až po kolena. Nic nechápal. Jiná cesta tudy nevedla, musela tedy jít vodou. Ale proč? Nemohl přijít na jediný rozumný důvod.
„Hanko!“ vykřikl do tmy.
Zdálo se mu, že zaslechl v dáli nějaké zašplouchání.
„Hanko, vrať se!“ vykřikl znovu.
Dal se do běhu. Cákal okolo sebe a ani necítil, že už je celý mokrý. Když mu voda sahala po pás, baterka zhasla.
„Hanko!!“ vykřikl zoufale, ale odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.
Brodil se ještě několik desítek metrů a vzdal se, až když cítil, že už nestačí. Musela se zbláznit, napadlo ho. Byla o hlavu menší a neuměla plavat. Tudy nemohla projít živá. Stál tam v naprosté tmě, po krk v ledové vodě a stále odmítal uvěřit tomu, co se stalo. Venku, na břehu jezera, zatím sníh zasypal tři malé dřevěné tabulky se jmény Golem, Bušek a Dan. Zasypal i malý plácek před nimi, jako stvořený k navršení smutné kamenné mohyly.

Pověst o Hance končí
(Ladislav Lahoda)

Šel sám tmavým nočním lesem, závějemi spadaného listí, které šustilo při každém kroku. Upíral pohled do země; snad aby krása podzimní noci nerušila tok jeho myšlenek. Ani světélko petrolejové lampy za oknem Kubrychtovy boudy nepřivábilo jeho pozornost. Začal stoupat do prudkého svahu. Občas zakopával o kameny skryté v listí a v tu chvíli se rozechvívaly struny kytary, kterou nesl na zádech, temnými tóny.
Ta kytara nebyla jeho. Patřila dívce, kterou miloval, s níž tudy kráčel, ruku v ruce, mnohokrát. Avšak ona už touhle cestou nikdy nepůjde. Už se nedotkne něžnou rukou strun kytary. Navždy umlkly její písně, smutné i veselé. Mrtví nezpívají. Sklonil hlavu ještě víc a v očích se mu zaleskly slzy.
Z dáli se ozvalo zahoukání vlaku a nějaký pták poděšeně zapípal ze sna. Vzduchem se mihnul netopýr a zašumělo padající listí. Nad lesem vyšel měsíc. Veliký a jasný, ponurým svitem osvětloval kraj. Mezi nehybnými stromy vytvářel strašidelné stíny.
Jim došel až tam, kde se paprsky měsíce propadaly do hluboké strže. Jižní kříž … Tady se s Hankou setkali poprvé. To ještě nevěděl, co bude v jeho životě znamenat.
Když měsíc došel tak vysoko, že jeho paprsky dosáhly dna lomu, utichlo tam harašení kamenů a cinkot lopatky. U skalní stěny se černala jáma, ne nepodobná hrobu. Jim naposledy přejel prsty po strunách kytary. Potom ji opatrně zabalil do celty a téměř něžně položil na dno jámy. Rukama na ni začal vkleče shrnovat hlínu a drobné kamení. Nad zasypanou jámou navršil malou mohylu z šedých kamenů a vztyčil prostý dřevěný kříž.
Po chvíli zapálil kouskem březové kůry několik větviček na starém ohništi sedl si tak, aby přes plameny viděl na smutnou hromádku kamení, která zbyla z jeho první a největší lásky. Mimoděk si vzpomněl na slova z jedné krásné Foglarovy knížky:
Náš oheň do tmy svítil a stíny noci plašil, však stíny v srdcích našich zaplašit nedovedl.
A když stíny noci ustoupily záři vycházejícího slunce, odešel pomalým krokem závějemi spadaného listí, aby se sem už nikdy nevrátil.

Sovy věští smrt
(Ladislav Lahoda)

Podvečerní šero houstlo na dně opuštěného lomu. Netopýři se vydali na své noční lety. Tu a tam zazněl do ticha výkřik sovy. Nad vysokou skalní stěnou se na pozadí hasnoucí oblohy rýsovaly siluety dvou postav. Zaharašilo několik padajících kamínků.
S prudkým zasvištěním se shora začal rozvinovat kotouč lana. Jeho letící smyčky srazily několik suchých větví ze stromů a dopadly na suťovisko pod skálou.
„Vypadá to, že je dole,“ ozval se tlumeným hlasem jeden z trempů.
„Fajn, tak já lezu,“ odpověděl druhý. Hodil si na záda usárnu a pověsil se na lano.
První si starostlivě prohlédl uvázání lana okolo stromu. Dračí smyčka však držela naprosto pevně. Pohlédl dolů. V nastávající tmě kamaráda skoro neviděl. Po chvíli napnutí lana povolilo.
„Jsem dole. Polez!“ ozvalo se slabě zdola.
S povzdechem vzal lano do ruky. Bude to vlastně poprvé, co někam takhle poleze. Zatím si to vyzkoušel akorát v tělocvičně. Ale tam bylo lano tlustší a mnohem kratší. Stálo to dost přemáhání, než se donutil přelézt okraj skály. S potěšením zkonstatoval, že sestup není tak těžký. Na stěně byla spousta drobných výstupků, na kterých nohy nacházely pohodlnou oporu. Jen jednou se lekl, to když se jeden výstupek odlomil a on zůstal viset na okamžik jen na rukou. Ale to už byl skoro na dně.
„No, to ti to trvalo,“ přivítal ho kamarád.
„Hlavně, že už jsme dole. Máš baterku?“
„Jasnačka, ale zatím ji vytahovat nebudu. Uděláme vatru a až potom se rozhlídnem okolo.“
Ideální místo na oheň našli ve vchodu staré štoly. Kotouče dýmu mizely v krasovém komíně ve stropě štoly. Komín vyúsťoval ve skalní stěně vysoko nad nimi. Plameny žlutě osvětlovaly nerovné stěny štoly. V mihotavém světle si trempové postavili kamenná sedátka a ohniště obložili kameny. Potom s uspokojením obhlédli své dílo.
„Tohle bude perfektní osada, Bimbo. Co říkáš?“
„To bude. Měli by jsme jí nějak pojmenovat.“
„Tady vedle je lom, kterýmu říkají Malý Příroďák, tak co kdyby jsme to tu nazvali Velký Příroďák?“
„To je dobrej název, ale není originální. Já bych radši něco se sovama. Neslyšels jak zvečera houkaly?“
„Slyšel, ale nějakej dobrej název se sovama?“
„A co třeba Soví ráj?“
„Soví ráj? To není špatný, Jessi! Tak teda Soví ráj!“
Lom proti svému názvu zjevně nic nenamítal. Větve stromů tiše šuměly a mezi nimi zářily hvězdy.
„Vyndej baterku Jessi,“ řekl Bimbo, „mrkneme se do štoly, neškodilo by najít nějakou vodu.“
Ale štola je zklamala. Po několika metrech byla definitivně ucpaná mokrým jílovým závalem.
„No, co se dá dělat,“ pokrčil ramena Jesse, „třeba se někdy prokopeme.“
Vrátili se zpátky k ohni a začali rozbalovat usárny. Náhlý rachot je vyrušil. Prudce zvedli hlavu. Přímo před vchodem do štoly se roztříštilo několik balvanů. Jesse se ustrašeně podíval na strop. Zatím vypadal pevně.
„Co to mohlo bejt?“ zeptal se Bimba.
„Nevím. Možná, že tím teplým kouřem to nahoře vysychá a padá.“
„Nějak se mi tu přestává líbit, nerad bych se po ránu vyhrabával.“
„Neboj, ta štola musí něco vydržet.“
„Jen aby.“
Okolo půlnoci, když oba spokojeně oddychovali, zabalení v celtách, a oheň pomalu dohasínal, ozval se znovu rachot kamení. Tentokrát z protějšího cípu lomu. Jesse doslova vylétl z celty.
„Slyšels to Bimbo? Balíme a pryč odsud!“
„Neblázni,“ vystrčil Bimbo hlavu z celty, „zatím se nic neděje.“
„Až se bude dít, tak bude pozdě. Já jdu odsud!“
„No dobrá,“ začal vstávat Bimbo, „ale rád bych věděl, kam půjdeme spát?“
„To je jedno, třeba na Pusťák.“
S narychlo smotanými usárnami došli pod stěnu s lanem. Jesse se na něj nedočkavě zavěsil. V tu chvíli lano povolilo. Jesse ztratil rovnováhu a posadil se tvrdě na zadek. Lano mu se zasvištěním spadlo na záda. Cesta nahoru byla odříznuta! Oba zdřevěněli překvapením. Ale nezbyl čas na přemýšlení. Znovu se sesula lavina kamení, tentokrát přímo na ně. Taktak stačili uskočit, Bimbovi jeden balvan málem rozdrtil rameno. Klopýtavě se vydali do běhu směrem ke štole. Okolo stále dopadaly kameny. Když se udýchaní skrčili pod portálem štoly, nastalo ticho.
„Sakra práce!“ vzrušeně oddychoval Jesse, „to přece nebyla náhoda. To lano se nemohlo rozvázat samo!“
Bimbo si držel naražené rameno a mlčel. U hromádky žhavých uhlíků strávili zbytek noci. Dřeva bylo venku dost, ale nikdo se neodvážil pro něj jít.
Obloha pomalu jasněla a les se začínal probouzet. Tu a tam začínali pípat ptáci a konečně se na vrcholcích skal objevily první paprsky slunce. Lom mlčel. Ani lístek se nepohnul. Jen hromady čerstvého kamení připomínaly noční drama.
Ještě dlouho trvalo, než se oba trempíci odvážili vylézt ze štoly. Vyšli do kruhu slunečního světla a opatrně se rozhlédli. Nikde se nic nehýbalo. Ani nahoře na okraji lomu nikdo nebyl. Bimbo se sehnul a z hromady kamení vyprostil konec lana. Bylo krásně přeříznuté.
„Ty jdi vlevo, já vpravo,“ přikázal Jessovi, „musíme najít nějakou cestu nahoru. Nerad bych tu přezimoval.“
Jesse začal obcházet dno lomu. Všude se tyčily strmé vápencové stěny. Jen jedno místo vypadalo nadějně, ale zase bylo hrozně rozpraskané. Obešel už asi polovinu lomu, když se srazil s Bimbem.
„Tak co, nic?“
„Nic,“ zavrtěl hlavou Bimbo, „lézt po těch skalách by byla sebevražda.“
Vrátili se k ohništi a bezmocně si sedli na kameny. Náhle dostal Jesse nápad.
„Co kdybysme vylezli komínem?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Bimbo zaklonil hlavu a podíval se do komína.
„To by šlo, ale já asi nevylezu. Zkus to ty. Kluci na Pusťáku mají určitě kus lana, tak mě potom vytáhnete.“
Jesse si přivalil velký kámen, stoupnul si na něj a namáhavě se vsoukal do komína. Rázem byl celý černý od sazí. Ruce a nohy mu hladkých stěnách klouzaly. Kroutil se jako píďalka a postupně se dostával výš a výš. Za chvíli se nad ním rozsvětlilo. Blížil se k hornímu otvoru ve stěně lomu. Když na něj dosáhl, ulehčeně si vydechl. Mohl se tu dokonce na chvilku posadit. K vrcholu stěny chyběly sotva dva metry. Bimbo už stál venku a napjatě ho pozoroval. Jesse povylezl ještě kousek a zastavil se pod vrcholem. Tady bylo nejtěžší místo. Zachytil se rukama ostrého výčnělku a vyšvihl se vzhůru. Vtom mu výčnělek pod rukama povolil. Zděšeně se na něj díval, jak pomalu vylézá ze skály. Vymrštil ruku, aby se něčeho zachytil, ale ruka se sevřela na prázdno! Země se mu před očima roztančila šílenou rychlostí. Snad si ani nestačil uvědomit, že tohle je konec.
Zoufalý výkřik a tupý náraz se Bimbovi navždy vryly do paměti. Ještě než k Jessimu doběhl, věděl, že je mrtev. Zůstal sedět u jeho chladnoucího těla snad celou věčnost. Pak se rozhodl, musí nahoru. Buďto vyleze nebo zemře vedle něj. Posledním pohledem se rozloučil s kamarádem a zašel do štoly.
Naražené rameno pekelně bolelo, když se soukal do komína. Na kamenných stěnách byly ještě šmouhy od Jessiho prstů. Bimbo se doslova plížil komínem centimetr za centimetrem. Do očí mu padaly zbytky sazí a prach. Ruce měl rozedrané do krve od ostrých úlomků skal. Konečně jeho tvář ovanul čerstvý vzduch. Za chvíli už seděl na okraji komína. Hluboko pod ním se černala smutná hromádka. Odtrhl od ní pohled a zadíval se vzhůru. Ve skále zela čerstvá jizva po vytrženém kameni. Zhluboka se nadechl a začal lézt. Nebylo tu nic, čeho by se mohl zachytit. Rozhodl se pro tenký kořen, visící z úzké pukliny. Opatrně se na něj zavěsil. Posunul nohy trochu výš a už dosáhl na vrchol stěny. Ve chvíli, kdy se ho pevně zachytil, odlomil se mu pod nohama další kus skály. Zůstal viset za ruce těsně pod vrcholem. Divoce šmátral nohama a cítil, že už se dlouho neudrží. Krev se mu nahrnula do hlavy. Pak pravá noha našla spásný stup. Prudce se vymrštil a padl na zem na vrcholu. Ztěžka dýchal a ruce se mu chvěly. Otočil se na záda a zadíval se do nebe.
Vysoko nad korunami stromů pluly krásné barevné mraky. Jak rád by s nimi plul někam daleko, velmi velmi daleko, někam, kde by mohl zapomenout. Ale věděl, že se mu to nikdy nepodaří.

O Hagenově studánce
(Ladislav Lahoda)

Zvolna padal soumrak, paprsky letního slunce už dávno zmizely z hladiny jezera na Malé Americe. Ptáci v okolním lese pomalu přestávali zpívat. Tichem se neslo jen slabé šplouchání vlnek od voru, který se blížil k malému, trávou zarostlému poloostrovu. Dva trempové stěží udržovali rovnováhu na vratkém plavidle, které se pod jejich vahou téměř ponořilo pod hladinu.
V rukou měli jen slabá bidla, nedokonale nahrazující vesla. Když vor narazil na břeh, oddychli si. Mají to za sebou, teď ať se snaží ostatní. Ti zatím tahali za dlouhé tenké lanko, uvázané na voru, aby si ho přitáhli nazpět. Vor se k nim vracel mírným obloukem, to jak ho vychyloval mírný větřík. Oba trempíci na poloostrově zatím prolézali štoly, vyúsťující ze skalní stěny lomu. Sešli se skoro současně u zatopené šachty, kde se všechny štoly sbíhaly. Nad nimi pokračovala šachta kolmo vzhůru do horního patra, odkud prosvítalo poslední denní světlo.
„Nevíš, jak je to vysoko, Bille?“ zeptal se Joe.
„Vidím to tak na dvacet metrů a kámoši říkali, že se tam dá vylézt po nějakym vocelovym laně. To bude asi támhle to vzadu.“
„Hej, pojďte mi pomoct!“ ozvalo se zvenku.
Ke břehu právě dorazil vor s obrovskou hromadou větví, za kterou se skoro ztrácela malá postava.
„No jo, Tony dřevorubec přijel,“ poznamenal Bill, když s Joem vylezli ze štoly. Nejdřív přeházeli hromadu na břeh a potom pomohli Tonymu vystoupit.
„Dobrý, táhněte!!“ zařval Tony na poslední dva, které spíš už jen tušil na vzdáleném břehu. Provázek se pomalu napnul, vor se neochotně zakolébal a odplul do tmy.
Měsíc toho večera nevyšel a tak zbývající trempové našli poloostrov jen díky narychlo rozdělanému ohni.
„Parádní místo,“ pokýval hlavou Fred, když vyskočil na břeh. „Tady na nás nikdo nemůže.“
Pet, který vyskočil za ním, povytáhl vor na břeh a pro jistotu ho ještě přivázal k zakrslému keři. Mezitím už nad ohněm visel Billyho kotlík a majitel právě připravoval ze směsi konzerv a různého koření ďábelskou směs.
„Měli byste zajít pro vodu,“ prohodil k ostatním, postávajícím okolo a lačně nasávajícím kořennou vůni. Joe odepnul z torny polní láhev a otočil se k jezeru.
„Co blázníš,“ zarazil ho Bill. „Musíš nahoru do štoly, tam je studánka, ta voda z jezera se nedá pít.“
„Cože, do štoly?!“ vyděsil se Joe, „tam nejdu. Dyť nemáme ani baterku. A taky se povídá. . .“
„No, co se povídá?“ přerušil ho Bill. „Že tam straší?“
„No, to ne, ale . . .“
„A tak s tebou půjde Tony, no.“
Tony se zatvářil zaraženě.
„A nemoh by s náma jít i Pet?“ otázal se.
„Hergot!“ rozčílil se Bill. „Ste zálesáci nebo srabi? V hospodě posloucháte pohádky, co si tam vypravujou a věříte tomu.“
„A co když to nejsou pohádky?“ namítl Joe.
„Nekecejte a běžte, když jste tři, tak se vám nemůže nic stát.“
Tři hoši si už mlčky vytáhli z ohně hořící větve a vydali se do štoly. Pod šachtou se zastavili. Dýchlo na ně vlhko a chlad podzemí. Světlo pochodní osvětlovalo sotva pár metrů ocelového lana, mizejícího nad jejich hlavami. Pet se na něj odhodlaně zavěsil první. Bylo studené, vlhké a ruce mu po něm sklouzávaly. Také se mu pletla pochodeň, zastrčená v rukávu. A tak ji chytil mezi zuby a lezl dál. Po chvíli byl nahoře. Šachta tu ústila do rozlehlé galerie štol, kterými bylo vidět hvězdné nebe a protější stěnu lomu, ozářenou plameny. Postavil se na okraj šachty a zamával pochodní. Její světlo se odrazilo od vodní hladiny hluboko dole.
„Dobrý!“ křikl dolů.
„Brý!“ houkla na něj zpátky ozvěna a další světélko začalo stoupat nahoru.
Tonymu, který lezl poslední, spadla dolů pochodeň, takže jim zbyly jen dvě. Vydali se temnou chodbou a ustrašeně se rozhlíželi na všechny strany. Čadící světlo pochodní sotva osvětlovalo stěny a vytvářelo na nich rej pohyblivých stínů. Zakopávali v děrách po vytrhaných kolejnicích a vráželi hlavou do příliš nízkého stropu. Silný průvan jim hučel v uších a vzbuzoval představu vzdáleného dunění. Po chvíli odbočili do užší štoly, kde měla být studánka. V tu chvíli proti nim za hlasitého tlukotu křídel vyrazilo několik netopýrů.
„Fuj, to jsem se lekl,“ vyjádřil všeobecný pocit Joe.
Bojácně se vydali na další cestu. Ve svitu pochodní se za okamžik ukázala studánka, vlastně prohlubeň u stěny, kde se shromažďovala voda, kapající ze stropu. Nad ní visel veliký plechový kotouč a vedle něj železná tyč.
„Na co to asi bylo,“ napadlo Peta. A zatím, co Tony nabíral vodu, sundal ze stěny tyč, potěžkal ji v ruce a náhle mu to bylo jasné. Na zkoušku udeřil jemně do kotouče. Ozval se krásný, čistý, kovový tón. Druzí dva sebou škubli.
„Co to děláš?“ ozval se Tony.
„Tímhle se asi svolávali permoníci,“ řekl nadšeně Pet, „co když tu ještě nějaký je?“ a třikrát udeřil vší silou do gongu. Jasné zazvonění se neslo do daleka, vracelo se slabou ozvěnou, až kdesi v neznámu zaniklo.
„Co blázníš, co když někdo přijde!“ vyjekl Joe.
„Jo, leda duch tvojí babičky,“ rozesmál se Pet, ale úsměv mu zmrzl na rtech.
V dáli se ze tmy ozvaly pravidelné údery kroků. Bláto čvachtalo a kameny skřípěly pod nohama někoho, kdo se k nim rychle blížil. Joe s Tonym začali pomalu couvat, když se kroky nedaleko nich zastavily. Na chvilku zavládlo hrobové ticho.
„UAÁÁÁÁ!!!“ příšerný skřek se náhle přivalil chodbou a s hromovou ozvěnou se odrážel ze všech stran.
Joe s Tonym už na nic nečekali a s vytřeštěnýma očima se dali na šílený úprk směrem k šachtě.
„Počkejte!“ zařval Pet, „dělají si z nás srandu!“
Sehnul se pro pochodeň ležící na zemi a vyrazil dopředu.
Druzí dva se zatím spouštěli po laně do šachty tak rychle, že si rozedřeli ruce do krve. Dole se srazili se svými znepokojenými kamarády. Až sem totiž dolehl ten strašlivý řev.
„Kde je Pet?“ křikl na ně Billy.
„Ne, nevím,“ vzlykl Joe a klesl na zem.
Tony hleděl před sebe široce rozevřenýma očima a zdálo se, že vůbec nic nevnímá.
Billy podal Fredovi jednu zapálenou větev a s druhou začal šplhat po laně vzhůru. Sotva stanul nahoře, přimáčkl se zády ke zdi a z pouzdra na opasku vytáhl dýku. Za okamžik se ze šachty vynořil Fred. Ve štolách bylo ticho. Pomalu se plížili podél stěn, až narazili na odbočku ke studánce. Nikde nikdo. Úplné ticho rušilo jen syčení pochodní.
„Pete!“ zařval Bill do štoly.
A tu z dáli zaslechli smích.
„Blbec,“ ulevil si Fred a dali se do běhu.
Když probíhali okolo studánky, znovu před sebou uslyšeli smích. Po chvíli doběhli až na konec chodby a zaraženě se zastavili. Nikdo tam nebyl. Chvilku se zmateně rozhlíželi a pak se začali vracet. Bedlivě pozorovali stěny, jestli tu neodbočuje nějaká chodba. Nebyla tam. Došli až ke studánce, když Fred zpozoroval na zemi něco lesklého. Sehnul se a z bláta vytáhl vojenský bajonet. Otřel ho do rukávu a přiblížil pochodeň. Na čepeli spatřil staré německé heslo: GOTT MIT UNS. Na druhé straně se v čadivé záři plamenů zalesklo jediné slovo, spíše jméno: HAGEN.
„Vidíš to?“ otázal se přes rameno Billyho.
Ten ho však nevnímal. S hrůzou rozevřenýma očima se díval do studánky, jejíž voda byla rudě zbarvena krví.

Dlouhá cesta pod zemí
(Ladislav Lahoda)

Nesmysl, nemůžeš projít!“ tvrdil Fred do očí malému tmavovlasému chlapci v kostkované košili.
„A já ti říkám, že projdu.“
„Kecáš, taková štola neexistuje.“
„Ale existuje,“ odporoval chlapec, „vsaď se!“
„To víš, že se vsadím, o co?“
„Třeba o flašku rumu, že tady vlezu do štoly a vyjdu až na Velký Americe.“
„Beru!“
Tento rozhovor se odehrával v lomu Na supárně, nedaleko Malé Ameriky. Oba aktéři seděli v kamenných křeslech u vyhaslého ohniště a okolo postávalo či posedávalo dalších pět trempů. Na dně lomu panoval příjemný chládek, ale žhavé paprsky letního slunce se už začaly plížit po skalní stěně dolů.
Když si plácli na utvrzení sázky, Fred se rozvalil v křesle a spokojeně se usmíval. Vyhrát flašku rumu takhle jednoduše. Jezdil na Ameriku už rok a prolezl tu kdejakou díru. Ale štola spojující Velkou Ameriku se systémem Malé? Nesmysl!
Miky, sedící naproti němu, si myslel něco jiného. Když minulou sobotu odcházeli s jedním kamarádem z Velké, viděli dole u jezera malou postavičku v dlouhém plášti. Oni šli na vlak do Srbska. Okolo vápenky, dvou lomů proměněných ve smetiště a po poli do lesa u Malé Ameriky. Chvilku postáli nad lomem, který svítil v záři zapadajícího slunce a vyrazili dál, než se úplně setmí. Když míjeli Supárnu, pohlédli letmo dolů. Ze štoly na dně právě vylézal chlápek v dlouhém plášti! A po povrchu jít nemohl, to by ho viděli. Miky se včera vydal na Ameriku dřív než ostatní. Té chvilky využil na průzkum štol tady v okolí. A v jednom závalu našel zamaskovaný průchod! Bylo mu jasné, že cesta na Velkou musí vést tudy.
Pomalu se zvedl z kamenného křesla a z torny vylovil starou hornickou karbidku. Nalil do ní vodu a rozhlédl se po ostatních.
„Tak já jdu, za dvě hodiny mě můžete čekat na Velký.“
Jeho sebevědomé chování na ně trochu zapůsobilo. Dvěma prsty otočil regulátorem karbidky. Za chvíli se ozvalo syčení unikajícího plynu. Rozškrtnul zápalku a přiblížil ji k trysce. Se slabým pufnutím se nad tryskou rozzářil oslnivě bílý plamen.
Šest trempů šlapalo v řadě za sebou po polní pěšině směrem k vápence. Slunce pražilo jako v coloradských pouštích. Pot jim stékal do očí a těžké vojenské boty vyhazovaly obláčky prachu. Fred zvedl ruku. Všichni se zastavili. Čekala je nejobtížnější část cesty. Nepozorovaně projít vápenkou. Ač byla sobota, bylo tu živo. Širokou silnicí se řítily v oblacích prachu obrovské náklaďáky, plné nalámaného kamení. Nedaleko pískala lokomotiva, posunující několik prázdných vagónů. Občas se objevil člověk v montérkách a zase zmizel ve vchodu nějaké haly.
Trempové se přiblížili až k silnici a ukryli se za trafostanicí. Počkali na okamžik, kdy se provoz trochu zmírnil a přeběhli na druhou stranu, do stínu lesa. Nikdo si jich nevšiml. Teď už zbývalo jen vyjít na kopec a budou stát nad Velkou Amerikou.
Miky už prolezl dvěma závaly a průlezy za sebou pečlivě zamaskoval. V téhle štole určitě ještě nikdo z jeho kamarádů nebyl. Karbidka osvětlovala práchnivějící dřevěnou výztuž, která byla místy už zřícená a v beztvaré změti trámů se skoro ztrácely rezavé kolejnice. Náhle se štola rozšířila. Uprostřed se černal čtvercový otvor šachty. Naklonil se nad ní. Nedosvítil na dno, ale všiml si, že podél stěny vede dolů zprohýbaný železný žebřík. Opatrně si na něj stoupnul. Trochu zavrzal, ale držel. Miky začal pomalu sestupovat. Když se jeho nohy dotkly země, odhadl, že je asi dvacet metrů hluboko. Ocitl se ve větší podzemní prostoře. Ve dvou řadách stály tu za sebou důlní vozíky, některé plné narubaného vápence. Nad hlavou se mu křižovaly potrhané dráty, tu a tam smutně visící z izolátorů. Vedla odtud jen jedna chodba.
Dolehla na něj tíseň, když kráčel podél němých svědků dávné lidské činnosti. Chvějivý plamen lampy osvětloval stále nové a nové předměty. Tu se povalovala stará hornická přilba, tam zase kladivo, jako by právě někomu vypadlo z ruky. Ve výklenku ležela kožená aktovka, celá zkroucená vlhkostí a plísní. A pak už jen dlouhá a prázdná štola. Jen koleje se táhly do daleka. Zvuk Mikyho kroků se dutě rozléhal ve tmě. Štola začala mírně klesat. Bylo tu stále větší vlhko, občas se mezi pražci zaleskla voda.
Miky náhle strnul, jako zasažen bleskem. Leknutím se mu málem zastavilo srdce. V dáli za ním se ozvalo zadunění! Potom několik úderů kovu na kov, skřípot a pak už jen pravidelný dunivý rachot, který stále zesiloval. Po kolejích se blížil důlní vozík! Vyděšeně se přitisknul ke stěně a prsty křečovitě sevřel karbidku. Ožili snad duchové dávných horníků? Vždyť ve štole za ním nemohla být žádná živá bytost. Vytřeštěnýma očima hleděl do tmy. Ohlušující rachot naplnil celou štolu. Vozík se doslova vřítil do kruhu světla. Zaduněla kola na rezavých kolejnicích, průvan málem zhasil karbidku a vozík zase zmizel ve tmě. Jeho rachot slábl a slábl, až dozněl kdesi daleko. Nastalo ticho.
Miky si setřel pot z čela a trochu se uklidnil. Ten vozík se asi uvolnil sám. Ale proč zrovna teď? A po tolika letech? Opatrně vykročil na další cestu. Ušel asi kilometr prázdnou štolou, když na vozík narazil znovu. Černal se na kolejích uprostřed štoly, jakoby tam stál odedávna. Miky trochu pootočil regulátorem lampy, aby její plamen trochu zjasněl a posvítil si do vozíku. Příšerně se lekl a odskočil jako opařený. Do očí se mu dívala lidská lebka. Patřila kostlivci, oblečenému do zetlelých hadrů, který ležel skrčený na dně vozíku. Miky vyděšeně obešel vozík a rozhlédl se. Teď poznal, co je skutečný strach. Spěšně se dal do další chůze, už aby byl venku. Stále se ohlížel po vozíku, i když ten už dávno zmizel ve tmě. Tak se stalo, že skoro zakopl o další mrtvolu, ležící u stěny štoly. Mrtvý měl na sobě úplně nový maskáč a na nohou kanady. Daly se jasně rozeznat rysy jeho tváře, zkřivené bolestí. Musel zemřít teprve nedávno. Miky měl pocit, že zešílí. K dovršení všeho se za ním ozvaly kroky. Polomrtvý strachy se prudce obrátil. Ve tmě za kruhem světla se znovu ozval rachot vozíku. Mrtvý se blížil k němu! To už bylo na Mikyho moc. Z úst se mu vydral přerývaný výkřik. Vrhl se na bezhlavý útěk dál do štoly. Běžel, zakopával, padal a zase se zvedal. Přelézal hromady suti, které se znenadání objevily v cestě, až ho zastavil zával. Ani nevěděl, jak ho přelezl. Musel se plížit těsnou, zabahněnou chodbičkou mezi obrovskými balvany. Nestačil si všimnout, že se regulátor z karbidky vyšrouboval a odpadl. Voda vystříkla proudem na zlomky karbidu. Miky se svalil na opačné straně závalu, vstal a znovu se dal do běhu. Za zatáčkou před sebou spatřil záblesk denního světla. Konečně východ! Ale už k němu nikdy nedoběhl. Plamen karbidky zlověstně zahučel a začal se vzdalovat od trysky. Obrovskému množství plynu už karbidka nestačila. Okolo gumového těsnění prošlehl vějíř drobných plamínků. Potom tlaková nádoba s ohlušující detonací explodovala.
Našli ho až druhý den. Ležel na zádech, ve ztuhlé ruce držadlo lampy. Vlasy měl šedivé a v prázdných očích hrůzu a smrt.

Štola, která měla ráda ticho
(Ladislav Lahoda)

Zdálo se, že ticho a tma tu vládnou už celé věky. A přitom tahle štola pamatovala sotva šedesát let. Ale dávno pryč už byla doba těžby. Neozýval se tu rachot vozíků, houkání sirén ani hřmot pneumatických kladiv.
Nehybná klenba zapomněla na rány odstřelů. Hlasy lidí umlkly a s nimi odešlo i světlo. Ještě nějaký čas zaznívaly z dáli ozvěny lidské práce, až zmizely docela. Štola zůstala sama. Ale nebylo jí souzeno dožít se v klidu svého zániku.
Po mnoha letech skončila vláda ticha. Znovu zazněly lidské hlasy, znovu zaduněly údery kroků. I všudypřítomná tma musela ustoupit. Zprvu jen matnému svitu pochodní, chvějivým plamínkům svíček, nažloutlým světlům baterek. A později jasné záři reflektorů i oslnivým zábleskům elektronických blesků. Do toho zněl rachot kamení, hvízdání, třískání do kolejnic, někdy i řev opilých hlasů a smích.
Ale štola už byla stará. Zdánlivě mohutná klenba jen stěží držela váhu horniny. Ve stropě se začaly objevovat praskliny. Prohnilá výztuž už nechtěla unést ani sama sebe. Až nastal poslední den. Jemné otřesy, které způsobila ozvěna osamělých kroků, rozechvěly skalní strop. Praskliny se začaly zvětšovat. Zvuk kroků sílil, pravidelné údery bot rozechvívaly štolu víc a víc. Tu a tam odpadlo ze stropu několik kamínků. A kroky už byly tu.
První nevydržela stará výdřeva. Pomalým, téměř neznatelným pohybem se trámy prohnuly. V následujícím okamžiku praskly a sesuly se k zemi. Hromové zadunění zahřmělo štolou a tisícitunová masa stropu se zhroutila. Obrovské balvany zavalily chodbu. Táhlé dunění zaniklo v dáli. Nastalo ticho.
Ale tma ještě nebyla. Baterka člověka za závalem svítila dál. Štola trpělivě čekala na tmu. Věděla, že se dočká. Co je pár hodin proti věčnosti…

Poslední cesta tří kamarádů
(Ladislav Lahoda)

Zasněžené střechy Karlštejna vypadaly jako v pohádce. Pohádkové bylo i ticho ve vesnici pod hradem. Ačkoliv už se blížilo poledne, nebylo nikde ani živáčka. Dým z komínů tiše stoupal k zamračené obloze a mráz kreslil na okna domků ledové květy. Na chvilku se ukázalo slunce, snad aby posvítilo na cestu třem kamarádům, kteří se vydali za dobrodružstvím. Krátké a silné kožichy spolu s pokřivenými okraji klobouků jim propůjčovaly vzhled zlatokopů z Aljašky. Dojem umocňovaly i sekerky a kotlíky zavěšené na nacpaných tornách.
Daleko za vesnicí to také jako na Aljašce vypadalo. Hustý les protkaný spoustou vývratů hluboko pod sněhem. Někdy se bořili až po pás, ale nestěžovali si. Za chvilku dojdou do srubu, který si postavili v malém lomu, Bušek rozdělá oheň, Golem uvaří grog a až se zešeří, sednou si okolo praskajícího krbu, Dan vezme do ruky kytaru a bude jim fajn.
Teď už se jen spustit pár metrů z prudkého svahu a budou stát před chatou. Ale co to?
„Kluci, někdo tam je!“ vyhrknul rozčileně Dan. „Vidíte ty stopy?“ a ukazoval na podupaný sníh okolo chaty.
„Co by nebyl, když ji nezamykáme,“ nevzrušeně prohodil Golem, „holt máme návštěvu, no.“
A bez dalších řečí otevřel dveře a vešel. V chatě bylo teplo a tma, jen v krbu rudě žhnulo několik uhlíků. Nikdo tam nebyl.
„Asi už odešli,“ řekl ostatním dvěma, „ale je tu teplo, tak padejte dovnitř, ať zavřem.“
K večeru se zvedl silný vítr. Hučel ztemnělým lesem a vířil sněhové vločky padající z větví stromů. Muž v těžkém plášti, který se brodil hlubokým sněhem, neměl dobrou náladu. Boty měl promočené, mrzly mu ruce a plátěná čapka také příliš nechránila před poletujícím sněhem. V žaludku mu kručelo. Obcházel už od rána nastražená oka a teprve k večeru našel uškrceného zajíce. Vláčel ho v pytli na zádech do srubu, kde teď přespával. Byla to sice jen obyčejná dřevěná bouda bez oken, kterou si postavili nějací trempové v malém lomu, ale dala se vytopit a to bylo nejdůležitější. V jeho vlastní chatě, hluboko podzemí, bylo zatraceně vlhko a sychravo a topit se tam nedalo.
Byl už nedaleko srubu a zrovna přemýšlel, jak zajíce upeče, když ucítil kouř. Opatrně postoupil o několik kroků vpřed a v duchu sprostě zaklel. Nebylo pochyb, někdo byl ve srubu! Od chaty se neslo slabounké drnkání kytary a smích. Chvíli rozzuřeně podupával na místě. Co teď?
Silný závan větru ho upozornil na to, že by se měl někam schovat. Opatrně se přiblížil k chatě a pokoušel se škvírami nahlédnout dovnitř. Viděl jen nezřetelné stíny na pozadí plápolajícího ohně. Ne, dovnitř nemůže. A k tomu všemu nemůže ani do své štoly, protože by musel lézt potmě po zledovatělé skále až ke vchodu.
V úplné tmě se doštrachal do slepé štoly, která ústila do lomu nedaleko chaty. Došel až na konec a vztekle praštil zajícem o zem. Potom začal poskakovat, aby se trochu zahřál. Vůbec to nepomáhalo. Sedl si tedy na pytel, schoulil se do klubíčka a pokoušel se usnout. Snažil se vsugerovat si, že sedí v teplé chatě, ale neodbytně se mu vkrádala na mysl představa pečeného zajíce a z hladu se mu dělalo mdlo. Zimu tím stejně nezahnal.
Hlasy v chatě umlkly až k půlnoci. To už byl zajíc zmrzlý na kost. Muži se zdálo, že sedí na ledovém rampouchu. V duchu si představil trempy, rozvalující se ve vyhřáté chatě a zacloumal jím vztek. Proč, sakra, nevyspávají doma a v takové zimě lezou do přírody?
Za další hodinu se zima stala nesnesitelnou. Roztřásl se tak, že už to nemohl zastavit. Vytáhl z kapsy zapalovač, aby si zahřál alespoň ruce. Podařilo se mu rozškrtnout až na šestý pokus. Teplo linoucí se z malého plamínku bylo tak nepatrné, že je v rukou ani necítil. To ho rozběsnilo k nepříčetnosti. Pohled do plamene probudil v jeho duši ďábelský nápad. Rázem se uklidnil. Už věděl, jak se zahřát.
Na ztuhlých nohou se vypotácel ze štoly. V botách mu praskal led. Za chatou, zavátá sněhem, stála láhev s benzínem. Už z ní jednou doplňoval kahan nad krbem. Teď ji uchopil do zmrzlých rukou a s vítězným smíchem ji mrštil proti dřevěným dveřím. Roztříštila se na tisíce kousků. Zapalovač chytil napoprvé. Oheň vyrazil vzhůru s temným hukotem. V mžiku hořela celá přední stěna. Sníh na střeše začal tát.
Stál v žáru ohně a díval se nepříčetným pohledem do plamenů. Neslyšel hukot ohně, neslyšel zoufalé a úděsné výkřiky z chaty. Neslyšel ani, jak se hroutí střecha a hořící trámy se propadají dovnitř. Milióny jisker se hnaly k černé obloze. Stál a díval se do pekelné výhně. A bylo mu teplo.

V čase zimních bouří
(Ladislav Lahoda)

Těžké šedivé mraky zhasily poslední zbytky denního světla. Větrná korouhvička na střeše Kubrychtovy boudy se třásla a skřípěla pod nárazy zuřivého vichru. Sníh padal v ohromných spoustách. Vločky vířily v divém reji nízko nad zemí, koruny stromů sténaly. Na skleněné okenní tabulce, ozářené mihotavým světlem hromničky, se zrcadlila bledá tvář staré babky. Kolik už prožila let, kolik zim, ale takovou bouři ještě nepamatovala.
Už několik let tu bydlela úplně sama, jen o sobotách a nedělích prohodila několik slov s výletníky, kteří procházeli okolo její boudy nahoru k vodopádům a zase zpět. A pro dobré známé měla vždy ve sklípku pár láhví piva a limonády. Teď litovala, že tu nikdo z nich není. Trámy na půdě strašidelně praskaly a malých kamínkách v koutě to kvílivě hučelo. Prudký náraz větru rozrazil okno, sfouknul svíčku a zasypal místnost krupičkami sněhu. Bábinka rychle přiskočila a okno zavřela. Znovu zapálila svíčku a pokřižovala se.
V přestávce mezi poryvy větru se ozvalo zabušení na dveře. Bábinka udiveně zvedla hlavu. Kdo to jen může být? Trochu se jí třásly ruce, když zapalovala petrolejovou lampu. Pomalu se došourala do chodby a odstrčila závoru. Dveře se pod náporem větru rozlétly dokořán. Na prahu stáli dva mladíci s krosnami na zádech.
„Dobrý den,“ pozdravil jeden z nich. „Mohli bychom se u vás trochu ohřát?“
Bábinka si je pozorně prohlédla. Nezdáli se jí špatní a vypadali hodně zmrzle.
„Nu, jen pojte dál. Běžte do světnice, já zatím zavřu.“
Místnost osvětlená jen blikající svíčkou vypadala ponuře, ale bylo tu teplo.
„To byl perfektní nápad,“ pronesl ten mladší, „cestou nahoru bychom zmrzli. Kdo mohl čekat, že se to počasí tak zkazí.“
„Jen se posaďte, chlapci,“ řekla bábinka a postavila petrolejku na stůl.
„Dáte si trochu čaje?“
„Rádi,“ odpověděl ten v tmavé bundě.
„A kde se tu vlastně berete?“ optala se bábinka, když stavěla na kamna konvici.
„Víte, my jsme jeskyňáři a jdeme nahoru do štol. Máme tam nějakou práci.“
„To jste si ale vybrali špatné počasí, v té vichřici se nahoru nedostanete. A už je úplná tma.“
„To nám nevadí,“ prohlásil zase ten v tmavé bundě, „máme dobré vybavení, potřebovali bychom se jenom převléknout.“
Bábinka postavila na stůl dva hrnky s kouřícím čajem a přisedla.
„Ale já vás přeci znám, už jste tu někdy byli,“ konstatovala.
„To už je pár let,“ zavzpomínal jeden, „tehdy jsme tu byli se skauty a stavěli jsme ty dřevěné můstky přes vodopády.“
„A tak, tak,“ pokývala hlavou babka a zamyslela se. Po chvilce zvedla hlavu. „Musím ještě dojít pro nějaké dříví.“
„Nepotřebujete pomoct?“
„Ale ne, chlapci,“ řekla a odšourala se do tmavé chodby.
„Tak my se zatím převléknem,“ řekl ten mladší a začal rozpínat krosnu.
Když se bábinka vrátila s plnou náručí dřeva, málem je nepoznala. Byli od hlavy k patě oblečeni do tmavozelených nepromokavých kombinéz s mnoha kapsami. Na opascích jim visely akumulátory a na hlavu si právě nasazovali bílé motocyklové přilby se silnými reflektory. Když je rozsvítili, prudký jas osvětlil místnost a rázem zaplašil slabé světlo lampy.
„My už půjdem,“ řekl mladší. „Děkujeme a co jsme dlužní?“
„Ale nic, chlapci. Alespoň jsem si popovídala,“ odpověděla babka a se zájmem si je prohlížela. „V tomhle vám asi zima nebude.“
„To určitě ne. Tak ještě jednou děkujeme a nashledanou.“
Naložili si na záda krosny a vyšli do chodby. V místnosti se setmělo. Pak zahučel průvan, dveře klaply a bábinka zůstala zase sama.
Nahoře, v kopcích nad Kubrychtovou boudou, se zdála vichřice ještě silnější. Vítr hnal vločky sněhu vodorovně nad zemí. Světla reflektorů jenom ztěžka prorážela bílou clonu. Cesty zmizely pod sněhovým přívalem a kmeny stromů, ošlehané ledovým větrem, vypadaly jako bílé přízraky. Oba jeskyňáři našli Pustý lom až po chvilkovém bloudění. Spustili se dolů po zmrzlém ocelovém laně a konečně si mohli vydechnout. Vítr skučel až kdesi nahoře a sníh se zde jen volně snášel.
Ve vchodu do štoly, za kamennou zídkou, ztichl šum a několik párů očí vyděšeně sledovalo podivné postavy se světly na přilbách. Trempové byli zmateni. Jeskyňáře zatím nikdy neviděli a domnívali se spíše, že jde o nějaké horníky. K tomu přispěla skutečnost, že obě postavy na ně skoro ani nepohlédly a suverénním krokem zmizely ve druhé štole.
V podzemí vládlo pohádkové ticho. Sníh na kombinézách pomalu začínal tát. Světlo reflektorů pronikalo dodaleka pochmurnou štolou, zrcadlilo se na hladinách malých louží a vytvářelo za předměty dlouhé stíny.
„Vyndej mapu, Márty,“ řekl jeden z jeskyňářů, sundávajíc krosnu pod ústím krasové dutiny, která se otvírala ve stropě.
„Tady je,“ podal mu Márty arch složeného papíru.
Druhý se do něj chvilku díval a potom ukázal prstem v rukavici.
„Jsme tady, ale na mapě ten komín není.“
„To víš, tenkrát se zajímali o těžbu a ne o jeskyně. V té mapě jsou asi jen tři komíny, ale minule jsem jich tu zahlíd dobře dvacet. Polezeš první?“
Jo, ale musíš mi nastavit ruce, jinak tam nedosáhnu.“
Trempové v Pustém lomu se zatím klepali zimou a marně se pokoušeli rozfoukat skomírající oheň, živený mokrými a syrovými klacky. Tak se stalo, že si ani nepovšimli temného stínu, který slezl po laně do lomu. Když zaslechl tlumený hovor trempů, zastavil se a pozorně naslouchal. Po chvíli se proplížil okolo kamenné zídky do druhé štoly. Pohyboval se naprosto tiše, nedělal to ostatně poprvé. Ve štole zabočil doleva, a znovu, a dostal se tak trempům do zad. Přikrčil se za kamennou zídkou, která uzavírala štolu i z této strany. Do tmy svítily jen jeho horečnaté oči. Pomalu, nesmírně pomalu se začal natahovat přes zídku, až jeho ruka pevně sevřela popruh nejbližší torny, ve které tušil něco k jídlu. Z hasnoucích uhlíků nečekaně vyšlehlo několik plamenů. Všichni trempové ho spatřili skoro najednou. Vylekaně pohlédli na jeho zarostlou tvář, rozcuchané vlasy, na kterých tál sníh a střetli se s rozzuřeným pohledem divokých očí. V příštím okamžiku plameny zhasly.
„Fuj, ten komín je ale špinavej,“ prohlásil Láďa, když seskočil na podlahu štoly vedle Mártyho. „Tak ho můžeš zakreslit do mapy; asi sedm metrů vysoký, kolmý, na puklině jihovýchodního směru a končí neprůlezně.“
Márty zrovna rozkládal mapu, když ho Láďa chytil za ruku.
„Počkej. Zhasni, někdo sem jde.“
Zhasli a zůstali stát v naprosté tmě. Zdálky se ozvalo spěšné čvachtání kroků, ale žádné světlo se neobjevovalo.
„To bude nějaký čundrák,“ zašeptal Márty, „až přijde blíž, tak rozsvítíme.“
„Teď!“ zavelel, když se kroky ozývaly už docela blízko. Dva oslňující kužely světlometů se zabodly do tmy. V jejich světle se prudce zastavila postava v podivných hadrech a zakryla si rukou oči. Nebo snad tvář? Potom se otočila a dala se do zběsilého běhu zpátky, až zmizela za zatáčkou chodby. Jeskyňáři se na sebe udiveně podívali.
„Viděls to?“ zeptal se zmateně Láďa, „já snad začnu věřit na Hagena.“
„Tak zlý to zase nebude,“ řekl Márty. „Ale je fakt, že na čundráka to nevypadalo.“
„No co, půjdem dál. Támhle v té odbočce je další komín.“
A oba vykročili kamenitou štolou vstříc dalším záhadám Ameriky. Na jejich přilbách se modře zaleskla malá, nenápadná písmena: CMA.

Stín nad Amerikou
(Ladislav Lahoda)

Motor malého letadla jednotvárně hučel. Nebe bylo modré a bez mráčku. Pilot se sluchátky na uších se spokojeně usmíval. Hluboko pod letadlem ubíhala klikatá stuha Berounky. Nad Zadní Třebání nabral pilot výšku a před nosem letadla se objevily střechy Karlštejna. Pilot ho viděl už mnohokrát, ale zvláštní krása sluncem zalitého hradu ho znovu uchvátila.
Mírně ubral plyn a začal okolo hradu kroužit. Náhle padl jeho pohled na palivoměr. Ručička se chvěla těsně před červeným polem u nuly. Ještě jednou se podíval na hrad a rozmrzele srovnal stroj do přímého letu na sever. K bubovickému letišti zbývalo ještě pár kilometrů.
Ve smaragdové zeleni lesů zářily pod letounem bílé skály hlubokých lomů. Přesto se pilot nemohl zbavit divného pocitu. Slunce pálilo, ale nad Amerikou jako by ležel stín. Nikde nezahlédl ani človíčka. Poslední dobou se povídaly podivné věci. Na Ameriku nechtěl nikdo jezdit. Mnoho záhad a tragédií se tu už odehrálo.
Lomy pomalu mizely ze zorného pole a vpředu se objevila přistávací dráha. Když pilot vystupoval z letadla, divný pocit zmizel a po nějakém stínu nebylo ani památky.
Lomy nebyly tak liduprázdné, jak se pilotovi zdálo. Pořád se ještě našli takoví, kteří si z Hagena, jak se tajemnému přízraku říkalo, nic nedělali, i takoví, kteří měli sice jisté obavy, ale byli přesvědčeni, že právě jim se nic nestane. Toho dne se jich tu sešlo dost.
Tři trempové prokopávali zával ve štole na Sovím ráji, další právě zvyšovali kamennou zídku v Pustém lomu a jiní, kteří tu byli poprvé, prolézali štoly v okolí Malé Ameriky. Ze stometrové skalní stěny na Mexiku se po lanech spouštěli dva jeskyňáři se znakem přeškrtnutého S na rukávech a ani nevěděli o dalších třech z CMA, kteří mapovali štoly nedaleko odtud, na Velké Americe.
A pak tu byl ještě někdo, ale ten tu byl vlastně doma. Vyhříval se na sluníčku na dně malého lomu, kam nikdo nikdy nechodil. Zamračeně si prohlížel své špinavé a okousané nehty a znechuceně upíjel z láhve rumu. Doba se změnila; nikdo se nechce nechat okrást jen tak. Pomalu není co žrát a ještě ke všemu se tu začínaj roztahovat ti všiví jeskyňáři. Lezou do všech děr a ke všemu se začínaj spouštět i do nepřístupnejch štol. Takhle to nebude dlouho trvat a najdou i jeho chajdu. Ale ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl odtud odejít. Nevěděl, kam by šel. Neuměl už žít mezi lidmi.
Naposledy si loknul z flašky a odhodil ji daleko od sebe. Pak vstal, na rameno si hodil svůj oblíbený pytel a potácivým krokem zamířil k polozřícenému vchodu do štoly. Sotva nadechl do plic chladný vzduch podzemí, trochu pookřál. V duchu už viděl další láhev rumu, kterou měl schovanou ve staré bedně za postelí. Byla sice poslední, ale zato plná. Trochu zrychlil svůj typický krok: jednou rukou ohmatával strop a druhou skalní stěnu. Znal tu snad každý kámen, každý kus železa.
Štola se začala prudce svažovat dolů. Věděl, že nalevo jsou poházeny velké balvany, a proto přešel napravo, kde měla být štola čistá. Proto byl nesmírně překvapen, když v černočerné tmě o něco zakopl, ztratil rovnováhu a přepadl dopředu. Nedopadl však na zem, ale na nějakou dřevěnou závoru, která tu dříve nebyla. Ta pod jeho vahou povolila, takže se zřítil přímo po hlavě z prudkého svahu. Po několika kotrmelcích se o něco praštil do hlavy, uviděl prudký záblesk a ztratil vědomí.
Probudila ho příšerná zima. Podle všeho ležel v nějaké hluboké louži odporně studené vody. V úplné tmě mu chvilku trvalo, než si vzpomněl, kde je. Posadil se a hmatal okolo sebe. Voda byla všude. Zalovil v kapse a vyndal baterku. Bledý kruh světla ho na chvilku oslnil. Světlo klouzalo po skalních stěnách a odráželo se od vodní hladiny v mnoha paprscích. Seděl na začátku zatopené štoly, pod prudkým svahem, ze kterého se zřítil. Přemohl tupou bolest v hlavě a postavil se. Vzápětí s bolestným zaúpěním klesl zpět. V pravé noze to příšerně zabolelo. Posvítil si na ní a zbledl. Noha trčela dopředu, zkroucená v nepřirozeném úhlu. To je konec, uvědomil si. Se zlomenou nohou se tu nedá žít. Dovlekl se na zabahněný břeh. Byla mu zima a také noha bolela čím dál, tím víc. Měl jen jedinou šanci. Vylézt štolou ven, na Velkou Ameriku, tam se trochu usušit a zkusit s tou nohou něco udělat. Opatrně se vztyčil a zkusil udělat krok. Bolestí mu na čele vyskočil pot. Na zraněnou nohu se postavit nemohl. Naštěstí si všiml kusu rezavé kolejnice u stěny štoly. Jako berle byla dlouhá a těžká, ale lepší něco, nežli nic. Baterku si dal do zubů a svíraje berli oběma rukama, opatrně vykročil mlčící štolou.
Vody pomalu přibývalo. Před ním krásně čistá se v jeho stopách kalila zvířeným bahnem. Po dlouhé době doklopýtal na křižovatku a opřel se o stěnu, aby si odpočinul. Zima byla stále větší. Doleva vedla chodba na Velkou a doprava na Mexiko. Už chtěl vyrazit na další cestu, když se zleva ozvaly šplouchavé kroky a ozvěnou zkreslené hlasy několika lidí. Cesta na Velkou byla odříznuta.
Pevně sevřel kolejnici, věděl, že nemůže utéct. Hlasy se blížily. Už rozeznával obrysy postav s reflektory na přilbách, které se brodily štolou a svítily si na strop a stěny. Zase ti parchanti jeskyňáři! A dokonce si s sebou táhnou člun, co teď. Sakra!
Jeskyňáři se náhle zastavili a jeden z nich zmizel. A po chvíli další. Co to dělají? Aha! Lezou do malé jeskyňky ve stropě štoly. Tam se určitě na chvíli zdrží. To mu dávalo malou naději. Vyrazil směrem na Mexiko, jak jen mu to zlomená noha dovolovala. Pár metrů odtud je ve stropě krasový komín, který ústí do horního patra, nedaleko jeho chajdy. A v komíně by mělo viset staré lano. Ano! Je tady!
Zahodil kolejnici a uchopil lano oběma rukama. Začal se vytahovat vzhůru. Tu a tam si mohl pomoci i zdravou nohou. Komín byl zatraceně vysoký. Svaly se mu napínaly k prasknutí, ztuhlé prsty po laně prokluzovaly. Baterka spadla do vody a zhasla. Nevadí. Teď už ji nebude potřebovat. Byl nahoře! Svalil se na zem u ústí komína a prudce oddychoval. Před očima se mu míhaly barevné kruhy. Po chvíli zvedl hlavu. Musí jít dál, zima už byla nesnesitelná. Ale neměl už kolejnici a okolo nebylo nic, o co by se mohl opřít. Lezl tedy po rukou a zraněnou nohu táhl za sebou. Lomcovala s ním zimnice, v ústech měl sucho a víc než dřív měl chuť někoho zabít. Dovlekl se až do své štoly. Rozhrnul závěs z potrhané celty a namáhavě se vydrápal na lůžko. Chvějícími se prsty zapálil svíčku. Zašmátral rukou v bedně a vytáhl láhev rumu. Na jeden zátah vypil asi polovinu. Horečnatýma očima pohlédl na svíčku. Nemohl už dál. Noha pekelně bolela a byla mu strašná zima. K jídlu už taky nic nebylo. Pochopil, že odtud už nikdy nevyleze.
O několik metrů níž, v zatopené štole, právě jeskyňáři vylézali z jeskyňky. Měli toho dneska za sebou dost a rozhodli se vrátit zpátky na Velkou Ameriku. Netušili, že stáli jen pár kroků od tajemství Ameriky.
Poslední svíčka na stole pomalu dohořívala. Pozoroval ji vyděšenýma očima. Poprvé v životě dostal strach ze tmy. Pomyslel na Němce, kterého našel před mnoha lety v zavalené štole. Jak dlouho asi vydržel ve tmě, než si vpálil kulku do hlavy?
Dopil zbytek rumu a mrštil láhví o stěnu. Jako zhypnotizován zůstal civět na hromadu střepů. No ovšem! Prudce se obrátil a zalovil rukou za postelí. Tady je! Vytáhl na světlo cosi, zabalené do starého hadru a začal to horečně rozbalovat. Hadr dopadl na podlahu a na dlani se zlověstným kovovým svitem zaleskl ruční granát. Poslední granát Hanse Hagena. Plamínek svíčky pohasl, znovu se rozsvítil a pak zhasl navždy. Tma dopadla jako kladivo. Zavřel oči a z posledních sil trhl pojistkou.
Na Velké Americe se zachvěla země. Jeskyňáři se zastavili uprostřed kroku. Ze štoly vysoko nad jezerem k nim dolehlo táhlé dunění padajících skal.
„Zával?“
„Jo, ale pořádnej.“
„A nemohlo to tam někoho zasypat?“
„Určitě ne. Tam žádný člověk nebyl.“
V modravých lesích ohnivě žhnuly strmé skály hlubokých lomů. Krvavý západ slunce přecházel do fialového soumraku. Přicházela noc, aby se ujala své vlády. Po dlouhé době první, nerušená a klidná noc nad Amerikou.

Převzato z: Pověsti Ameriky

 oddělovač

Nové pověsti amerik – Prolog

(David Kaifoš)

Nad Velkou Amerikou vyšlo slunce. Hlas sirény rozehnal ranní červánky a nastal všední den. Tóny kytar vystřídal rachot sbíječek a vůně táboráků se rozplynula v tmavých chuchvalcích za výfuky náklaďáků.

Bylo pondělí.
Dole na dně Mexika se otevřela kovová branka a ze štoly vyšlo několik mužů v overalech a hornických přilbách. Jejich cílem bylo opravit poškozené vodovodní potrubí táhnoucí se štolou z Velké Ameriky.

Neušli ještě ani sto kroků, když jeden z nich vykřikl: “Chlapi, podívejte, támhle někdo leží!”

Skupina mužů rázem změnila směr. Pod žloutnoucími břízami ležel člověk, starší muž v potrhaných zablácených šatech. Od mělkého jezírka se sem táhla krvavá mokrá šmouha.

Dělníci odhodili nářadí a sklonili se nad mužem.

“Asi spadl ze stěny…”

“Záchranku, rychle, ještě žije… To snad ani neni možný.”

“Blbej čundrák. Co leze kam nemá?” nadával v duchu jeden z mužů, když pospíchal svážnou štolou nahoru do závodu k telefonu.

Sanitka byla naštěstí nedaleko, a tak přijela během několika minut. Doktor v bílém plášti se ani nemusel ptát na cestu, byl tu už poněkolikáté. Rychle seběhl dolů chodbou a zamířil k raněnému. Nejprve vyšetřil páteř a pak muže obrátil. Objevila se znetvořená, jakoby rozervaná tvář. Všichni mimoděk poodstoupili.

“Do nemocnice,” vydechl trochu zaraženě lékař.

Ještě než přišel, přinesli chlapi ocelová dvířka, která se docela dobře hodila za nosítka. Tohle už znali. Tenhle nebyl první, ani poslední. Už pár čundráků odtud na dvířkách vynášeli. Jen jejich uniformy se lišily. Někteří byli “vz. 60”, jiní “amíci”, další zase, stejně jako tenhle, “a la wehrmacht”.

Ocelové lano zadrnčelo a vytáhlo vozík s nosítky úklonnou chodbou nahoru, kde raněného přenesli do sanitky. Ta pak zmizela v oblaku prachu směrem k berounské nemocnici.

Bílým tichem nemocničních chodeb se nesl vzrušený šepot. Ke dveřím, před nimiž hlídkoval mladý policista, se blížily dvě zdravotní sestry a neklidně spolu rozmlouvaly.

“Kdoví kdo to je. Šaty měl jako vagabund, doklady žádné.”

“Jde z něj strach.”

“Vypadá, jakoby se někde pořádně porval.”

“Spadl prý ze skály…”

Pacient, jenž tu vyvolal takový rozruch, zatím ležel v bezvědomí na nemocničním lůžku. Přivezli ho asi před týdnem se zlámanou nohou, silným otřesem mozku, mnoha pohmožděninami a obličejem rozervaným k nepoznání jakoby od nějakého výbuchu. Jen zázrakem nepřišel o oči.

Ležel tu v obvazech jako velký otazník. Nikdo neznal ani jeho jméno, ani odkud přišel. Nikdo se po něm nesháněl. Policista zasalutoval a vesele se usmál na Barborku, mladší z obou zdravotnic. Ta na oplátku udělala pukrle a pak všichni společně vstoupili do pokoje. Když po čtvrt hodině zase vyšli, odšuměla starší sestra tiše chodbou. “Včera mluvil ze spaní,” řekla dívka a očima ukázala na dveře.

“Copak se už probral?”

“Ne, je stále v bezvědomí, ale včera blouznil.”

“A co říkal?” ptal se mladík dychtivě. Těžko však říct, zda jeho zájem vyvolala služební horlivost.

“Moc jsem tomu nerozuměla. Byly to spíš výkřiky: svíčka… tma… pohnula se stěna… postel… strašná rána… stůl… poslední láhev… štola se bortí… Víc si nepamatuju.”

“Co to asi znamená?”

“Nevím. Ty seš tady krátce, ale tam o tom kraji se povídají divné pověsti.”

Ještě dlouho přemýšleli o smyslu slov pronesených skoro ze záhrobí.

Uplynuly dva dny. Mladý policista šel právě vystřídat svého kolegu, když na chodbě potkal sestřičku Barborku. Hádejte, milé čtenářky, čím to asi bylo, že rozpis služeb těchto dvou mladých lidí se tak shodoval?

“Už ses přihlásil na ty práva?”

“Jo, vče… Počkej!” zarazil se Ondřej v půli slova a chytil Barborku za ruku. Právě odbočili za roh a před sebou měli celou chodbu, uprostřed které viděli dveře pokoje s neznámým pacientem. Chodba byla prázdná, hlídkující policista zmizel.

Je přece blbost, aby si odskočil právě ve chvíli, kdy se máme střídat… Tohle přelétlo Ondřejovi hlavou, když se už rychlými kroky blížil k pokoji. Na lavičce naproti dveří ležel otevřený sešit křížovek a tužka.

Ondra odjistil služební pistoli a zašeptal: “Běž kus stranou, něco tu nehraje.”

Pak prudce otevřel dveře a skokem odkoukaným v kině vtrhl dovnitř. Uprostřed místnosti v kaluži krve ležel jeho kolega a z posledních sil bojoval o svůj život. Barborka ve dveřích vykřikla. Tajemný muž zde nebyl. Ondřej přelétl zrakem celý pokoj a zastavil se na pootevřeném okně. Na plechovém parapetu se zachytilo několik útržků obvazů.

“Sežeň doktora, já zavolám našim…” ale Barborka ho nevnímala. Stála a hleděla vyděšeně na tabulku s chorobopisem. Nad křivkami teploty a krevního tlaku byla kolonka s nápisem “pacient neznámý” a přes to všechno velké, krvavé H.

Vyhýbka do pekla

Štolami v okolí Malé Ameriky se nesl smích a rozjařené výkřiky ze čtyř hrdel. Partička trempů tu dováděla v galeriové chodbě, plné pražců, kolejí a výhybek, ozářené slunečním svitem proudícím sem velkými skalními okny.“Paráda!”

“Fakt boží.”

“Páni, touhle výhybkou se dá přehazovat. Teď jsem prima vexlák.”

Přebíhali od otvoru k otvoru a pokaždé byl výhled na jezero dole, skály naproti i nebe nahoře jiný.

“Ale trvalo to, než jsme to tu našli.”

“Řekl bych, že to za krapet kufrování stálo.”

“No jo, ale když jsme se tak motali nahoře v lese, tak tady nemůžem zabloudit?”

“Žádný strachy, Kuličko, tady je jenom jedna chodba a všechny odbočky jsou slepý.”

“Jů, pánové, pojďte sem, něco jsem našel,” volal Slimák, který odběhl o kus dál do tmy.

“To je přece vozejček!” zaradoval se Indián. Když se jako první doškobrtal po pražcích k Slimákovi.

“Skvělý, to si zajezdíme,” zaradoval se Pedro a rozhlédl se po kolejích. Směrem od nich se rozbíhaly do tří párů, vedly rovnoběžně galerií a pak se zase spojily do jednoho.

“Vždyť je převrácený,” namítl Kulička.

Místo odpovědi se tři chlapci opřeli do vozíku a otočili ho na kola.

“Teď ještě na koleje a jedem,” zavelel Pedro.

“Neblbněte kluci, dyť spadnete do tý díry,” ukazoval Kulička na místo, kde dvoje koleje přerušovala hluboká obdélníková šachta.

“Přehodíme výhybky tak, aby jsme jezdili po tý koleji vpravo,” trochu podrážděně vysvětloval Indián. Věčné Kuličkovo sýčkování mu začínalo lézt na nervy.

Konečně stál huntík na kolejích a kluci do něj zlehka strčili. Rozjel se s temným duněním, které všechny na chvilku vyděsilo.

“To musel bejt pěknej rachot, když tudy jel celej vlak vozejků,” odplivl si Slimák.

První dvě výhybky byly tak zarezlé, že s nimi nešlo ani hnout. Naštěstí byly nastavené správným směrem. Protlačili vozík okolo šachty do osvětlené části chodby a už dunění ani nevnímali. Výhybka hned za šachtou byla zase zarezlá, tentokrát ale ukazovala přímo k díře. Měli co dělat, aby ji společnými silami přehodili. Poslední byla až daleko na druhém konci galerie a šla přehodit poměrně lehce.

“Tak a teď na ostro,” zvolal Pedro, když se zase ocitli ve tmě.

Indián se Slimákem si vlezli do vozíku a Pedro je začal roztlačovat. Za krátko musel běžet. Odrazil se a také nasedl. Vozík nadskakoval na kolejích a začal zpomalovat. Po pár metrech se zastavil a trempové na sebe zklamaně pohlédli. Dostali se sotva do poloviny galerie.

“Jsme moc lehký, musíme vozejk něčím zatížit,” navrhoval Pedro.

“Kuličko, pojď sem, potřebujem zátěž.” Kulička neměl na srandičky náladu. V hlavě se mu uhnízdila podivná předtucha. Nejraději by odtud co nejrychleji vypadl, ale copak se dá s klukama mluvit? Prohlásili by, že je strašpytel, a ať příště radši zůstane doma u maminky. Sedl si do jednoho z oken, zády se opřel o skálu a zadumaně pozoroval jezero dole.

Ostatní zatím dotlačili vozík zpět do chodby, kde v šeru ležela hromada betonových desek. Se zátěží letěl teď huntík po kolejích jako blesk. S hromovým rachotem se přehnal galerií a zastavil se až na druhém konci.

Ještě mnohokrát se svezli tam a zpátky. Slunce se už pomalu klonilo k západu.

“Tak pánové, naposledy a pak už musíme dál,” udýchaně ze sebe vypravil Pedro a setřel si pot z čela.

“Dáme pořádnej rozjezd,” navrhl Slimák a společně pak dotáhli vozík až tam, kde se chodba stáčela mírně doprava. Přihodili do něj ještě dva velké kameny, které tu našli. S roztlačením byl na řadě Slimák, jenž byl navzdory své přezdívce nejlepší běžec spolku. Vozík pomalu nabíral rychlost. Slimák běžel ze všech sil, ale nakonec ani on nestačil šílenému trysku. Z posledních sil se vymrštil do vozíku. Strop i stěny okolo ubíhaly dozadu a temné dunění plnilo chodbu.

V dálce před sebou spatřili podivnou postavu. Rychle se k ní blížili a najednou viděli, že je to muž v dlouhém plášti. S hrůzou si uvědomili, že přehazuje výhybku, tu poslední před šachtou. Muž musel mít obrovskou sílu, protože zarezlou pákou pohnul bez nejmenší námahy. Na okamžik zírali do rozšklebené ďábelské tváře a pak si vozík zatancoval na výhybce a nezadržitelně se řítil po prostřední koleji šílenou rychlostí k šachtě.

“Nééé!” Trojhlasný výkřik děsu naplnil prostor a smísil se s kovovým třeskem, když vozík prorazil zábradlí okolo šachty a zřítil se i s trojicí trempů dolů.

Utichla ozvěna výkřiku i rachotu padajícího vozíku, ale Kulička stále viděl Indiánovy dlouhé vlající vlasy, Pedrovy oči rozšířené hrůzou i Slimákovy ruce křečovitě svírající okraj huntíku. A viděl taky muže v dlouhém plášti jak mizí stejně nenápadně jako se objevil…

Svíčka za závalem

Štolami v okolí Malé Ameriky se nesl smích a rozjařené výkřiky ze čtyř hrdel. Partička trempů tu dováděla v galeriové chodbě, plné pražců, kolejí a výhybek, ozářené slunečním svitem proudícím sem velkými skalními okny.
Nad les vyšlo listopadové slunce. Závějemi hnědavého listí se brodili čtyři kluci. Sešli z hlavní cesty a teď se mlčky prodírali opadanými křovisky. Kdyby je někdo zahlédl, jistě by nezůstal na pochybách, co je jejich cílem. Dvě bílé stavbařské přilby svítily i ve sporém ranním světle a těžko by někdo uvěřil, že jsou na ochranu proti padajícím klíšťatům… Ale les byl pustý. Snad díky tomu, že včera pršelo a ani počasí dnešního rána nic neslibovalo, snad proto že v tahle místa nikdy moc lidí nechodilo.

“Pánové, jsme tady,” pravil dlouhán v čele a kloboukem, co se nosil někdy okolo roku 1935, mávl před sebe, kde se stromy rozestupovaly okolo nejzápadnějšího lomu na Americe – Šamoťáku. Obešli skalnaté srázy a zastavili se u stromu, od něhož vedlo dolů lano.

“Hele, někdo tu je.”

“Maj docela dobrý lano,” poznamenal mladík se lví hřívou závistivě, když vytahoval ze svého báglu vlastní lano. “Pojďme jim ho vyměnit…”

“Nejdřív změříme hloubku lomu,” rozhodl jeho kolega v zelené manchestrové bundě. “Tede vyndej provázek.”

“Potřebuju nějakej šutr na zatížení,” prohlásil Ted.

“Někde se to zachytlo,” ozval se za chvíli, kdy kamenem zatížený provázek klesl do hloubky.

“Tak to vytáhni a zkus hodit o kus dál,” poradil mu kdosi.

Ted položil cívku provázku na zem, vytáhl provázek i s kamenem, rozhoupal ho a hodil. Kámen zasvištěl a opisujíc ukázkovou parabolu, přistál na dně lomu. Bohužel i s chuchvalcem provázku včetně cívky.

Nahoře se zatím rozpoutala krátká hádka podpořená i několika štulci. Teprve když se strom nad propastí začal povážlivě viklat a mezi jeho kořeny se uvolnilo několik balvanů, všimli si oba aktéři, že Miky zatím odložil svou bundu a sešplhal dolů.

“Takhle je to strašně nepřesný,” prohlásil, když se vrátil. “Musíme změřit svislou výšku. Sežeňte někde dlouhý klacek, ať můžeme ten provázek vysunout.”

Dva muži průzkumného komanda vyběhli do lesa a časem se vrátili se zhruba pětimetrovou dubovou souškou. Miky zajásal a jal se navazovat provázek na jeden konec klády.

“Tak, a teď pomalu vysunujte.” Poodstoupil pár kroků podél hrany aby mohl lépe řídit pohyb neobvyklého měřícího zařízení. “Ještě kousek, ještě…” Zlověstný praskot a měřící kmen je vejpůl.

Tentokrát slezli dolů všichni.

“Pudem se mrknout do štoly, eště nikdy jsme tam nebyli.” Zamířili k temnému otvoru v protější stěně, když se najednou uvnitř objevilo světlo a z otvoru vylezl mladý muž v overalu s kbelíkem v ruce.

“Co tady děláte?” zeptal se, měříce čtveřici zkoumavým pohledem.

“My jsme geodeti a měříme tady štoly…”

“To mě těší, ale dovnitř nemůžete. Pracuje se tam. Už pátým rokem tu prokopáváme zával.”

“Vrátíme se sem jindy,” zašeptal Miky a skupinka se dala na ústup.

Muž v overalu je zachmuřeným znakem pozoroval jak šplhají vzhůru, balí své lano a odchází.

“Co se děje Čumáku?” Otázal se hlas ze tmy.

“Ale nic, jenom nějaký čundráci. Jak to jde?”

“Dobrý. Duní to čím dál víc. Ještě pár čísel a jsme skrz.”

“Fajn. Půjdu teď dopředu.”

Prošel úzkou, dřevěnými kůly vystrojenou, chodbičku, aby vystřídal dívku bušící krátkým krumpáčem za svitu karbidky do tuhého jílu na čelbě.

Uplynula půlhodina. Krumpáč v Čumákových rukou zajel až po násadu hladce do stěny.

“Pojďte sem, jsme skrz,” zavolal tlumeně za sebe do chodby. V mžiku se za jeho zády mačkali oba kolegové. Dvojice hornických svítilen vrhala světlo na hlinitou stěnu. Čumák vytáhl z kapsy oharek svíčky a třesoucími prsty ji zapálil. Vsunul ji na délku paže do otvoru po krumpáči a chvíli ji tam podržel. Když ruku vytáhl, svíčka hořela jasným plamenem.

“Okej, jdeme na to.”

Rozšířit otvor po krumpáči bylo dílem několika minut. Sotva byl hotový, všichni tři na sebe pohlédli a všichni měli na tvářích podivný výraz. Kdo bude ten první, co spatří štolu třicet let nenavštívenou člověkem?

“Je to na tobě Čumáku. Ty máš na týhle akci největší zásluhu.”

Čumák pohlédl na dívku. Přikývla. Nasadil si přilbu se svítilnou a začal se soukat do otvoru. Najednou se zastavil a jeho tělem projelo škubnutí. Pár vteřin nehybně ležel a pak rychle vycouval. Měl bílou tvář a z rozšířených očí mu zářil děs.

“To snad není možný,” zašeptaly jeho odkrvené rty.

Bylo. Hladkou vrstvu jílu mezi kolejnicemi přerušovala rovná linka stop. Zřetelné otisky pat a špiček mířily přímo k závalu, kde náhle končily. A právě v těch místech stála svíčka.

Stála a hořela…

Rolnička

Sluneční paprsky se unaveně prodíraly špinavými skly nádražní haly a kreslily na sedadlech vagónu bizardní krajky. Po nástupišti kličkovali poslední opozdilci v marné snaze dostat se někam, kde ještě zbylo místo k sezení.
Odněkud z dálky dolehlo slabé písknutí. Jak málo stačí, aby se stovky tun hmoty daly do pohybu. Půl litru vzduchu prohnaného skrz kovovou trubičku, pár fotonů odražených od zelené plácačky a jede se. Nejede. To se pohnul vlak vedle nás. A nebo on jediný stojí a my se otáčíme i s celou planetou? Konečně mě jemný tlak tlačí hlavu do opěradla sedačky. Rozjíždíme se, zrychlujeme. Síla se rovná derivaci součinu rychlosti a hmotnosti. Rychlost obstará lokomotiva, s hmotností si stačí moje hlava sama. Mozek, lebka, kůže, vlasy… buňka na buňce, každá je částečka hmoty, pro kterou platí stejná rovnice. A mezi nimi myšlenky. Pro ty také platí fyzikální zákony? A nebo zatímco hmotné elementy mého mozku byť s odporem následují pohyby vagónu, ony ničím nevázány zůstaly viset volně v prostoru mezi kolejemi? Hlavu usekneš, spálíš a zahrabeš a přece ti tu zůstanou myšlenky. Zmizí někam, schovají se třeba do tvojí hlavy (tam bys je nikdy nehledal) a najednou se objeví, zrovna když to nejméně čekáš…

Otevřely se dveře a do oddělení vstoupila dívka. Celá v bílém proplouvala mezi sedadly a při každém zakymácení vagónu na výhybkách jí světlé vlasy zaplály odlesky slunce. Omámeně jsem patřil na blýskající se přívěšek volně splývající po krásné hrudi éterického stvoření.

V myšlenkách jsem měl zmatek. Ten příběh se přece odehrál tak dávno a daleko…

Byl páteční večer, šero a sychravo. Ještě před hodinou slunce rozpalovalo bílé skály, pak vítr přihnal mraky a kraj se rázem zahalil do nepřívětivého hávu. Několik přepršek se už přehnalo a obzor věstil, že se v noci strhne pořádný liják.

Kouř z malého ohně se plazil po mokré skále, lepil se na ni a zase se odtrhával v šedých chuchvalcích.

Okolo ohniště, hluboko na dně vápencového lomu, seděla trojice mladíků oblečených do směsi džínoviny a maskáčoviny, umně zdobené mnoha trhlinami. Halasný zpěv hospodských odrhovaček doprovázelo cinkání pivních láhví. Do kouře ze smolného dřeva se mísil cigaretový dým a vzduchem poletovala kromě jisker i drsná slova.

Pravým opakem těch u ohně byla dvojice chlapců choulící se v koutě u stěny. V jejich tvářích nebylo ani stopy po bujarém veselí, jen strach a zoufalství. Tam těm patřil svět, tihle měli peklo.

Slunce stálo ještě hodně vysoko, když Vláďa s Jirkou našli kemp na Sovím ráji, nádherné místo uprostřed bělavých skal, v široké, slunné rokli lemované korunami stromů. Pod ochrannou klenbou skalní chodby někdo již dříve ustlal několik lůžek ze suchého listí a okolo ohniště postavil dřevěná sedátka. Chlapci nanosili hromadu dřeva na topení a na lůžka rozložili svoje pokrývky. Tohle byl tramp o jakém snili, slunečný a veselý.

Ale pak, ještě než se stačily stíny pořádně protáhnout, se přihnaly mraky. Do lomu sestoupili další tři. Vůdce Fred zrakem zkušeného rváče odhadl Vláďu s Jirkou a pak se pohodlně rozvalil na jejich pokrývky. Příval tvrdých ran a hrubých výhrůžek zahnal marné protesty. Venku začalo pršet.

Mac a Tony, zbývající dva vetřelci vytáhli z tlumoků řadu hnědých a zelených půllitrových láhví. Fred si opatřil pružný lískový prut a pod jeho ranami museli Vláďa s Jirkou přikládat na oheň, připalovat cigarety a otevírat láhve. Zásoby jídla obou chlapců byli okamžitě zabaveny, Jirka musel krmit Freda, kterému Vláďa po každém soustu utíral ústa ubrouskem. Odměnou jim byla každému vlastní půlka špekáčku…

Spolu s nocí přibývalo i prázdných láhví. Konečně se trojice uložila ke spánku. Tony a Mac rozbalili přinesené deky, Fred velkomyslně hodil svou potrhanou celtu chlapcům, a když je na dobrou noc naposledy přetáhl lískovkou, ulehl zabalen do jejich přikrývek.

Daleko, tak daleko, že je ani nebylo slyšet, odbily věžní hodiny půlnoc. Odněkud sem dolehlo slabé zacinkání osamocené rolničky. Ve skalní sluji se však ozývalo pouze trojhlasné chrápání a zpod potrhané celty zimomřivé cvakání zubů a potlačované vzlyky.

Znovu zazněla rolnička, jasně a hlasitě. Chlapci u zdi ztichli a udiveně hleděli dozadu do štoly, odkud zvuk přicházel. Tu najednou se z hromady kamení a hlíny zatarasující chodbu vynořila dívka. Její dlouhé šaty slabě opalizovaly v matném světle hvězd, ve volně splývajících vlasech občas zajiskřila namodralá světélka, dlaně štíhlých rukou měla prosebně sepjaté…

Dva páry očí bezhlesně zíraly na tajemnou dívku, jak prochází slují a na každém kroku jí doprovází cinkot malé zlaté rolničky zavěšené tenkým řetízkem na dívčí šíji. Před potrhanou celtou se zastavila a vztáhla k chlapcům dlaně. Za několik okamžiků spali oba hlubokým spánkem.

Dívka opět sepjala ruce a pokračovala ve své pouti jeskyní. Smutně míjela hromady odpadků, rozbitých lahví, smutně poslouchala chrochtavé zvuky vyrážející spolu s pivním odérem z Fredových úst. Pak stanula u Tonyho. Rolnička žalostně zacinkala a Tony se probudil, otevřel oči a na krátký okamžik si uvědomil, že z bledého, jemně řezaného obličeje, naň hledí dvojice neskutečně krásných, hlubokých očí. Dál už jenom cítil, jak se propadá do hlubiny těch křišťálových studní.

Zakrátko i Mac seděl omámen přízrakem, s očima upřenýma kamsi do dálky. Jen Fred chrápal dál. Do temných zákoutí jeho mysli se hlas rolničky přes mlhu alkoholových výparů prodíral jen velmi ztěžka. Nakonec i on procitl a pootevřel olověná víčka. Pak, vyčerpán marnou snahou se soustředit, upadl zpět do bezvědomí. Ještě několikrát rolnička pronikavě zněla, ale konec byl vždy týž. Naposledy jasné tóny rozechvěly nitro sluje a pak utichly stejně nenápadně, jako zmizela dívka.

Tonymu s Macem bylo, jako by procitali z hlubokého snu, který je vrátil o necelé dva roky zpět. To oni tenkrát poprvé tábořili sami uprostřed divočiny. Přišlo jaro plné táborových ohňů a nových přátel. Až na podzim na jedné osadě potkali Freda. Byl starší a zkušenější a lichotilo jim, že jim nabídl přátelství. S osadou se rozešel, protože podle něj to byla banda hlupáků. Že se tehdy měli věci úplně jinak, poznávali Martin s Tondou až dnes. S Fredem pomalu přestaly toulky přírodou a místo nich přišly tahy po hospodách, rvačky a násilí… Až teprve zazvonění rolničky probudilo jejich uspané svědomí.

Vstali téměř zároveň. Jediný pohled na roztrhanou celtu a pak krátké přikývnutí na souhlas a vykročili k Fredovi. Tonda z něho strhl pokrývky. Fred se rázem probudil a vyskočil, pokud mu to nejisté nohy dovolovaly. Nechápavě zíral, jak Tonda vyměňuje deky a přináší jeho starou celtu a Martin zase batoh. V očích mu zažhnul vztek a vrhl se na blíže stojícího Tondu. Nastala krátká urputná rvačka, do které se vložil i Martin spěchající Tondovi na pomoc.

Přemožený Fred si vztekle sbalil svoje věci a když pak odcházel do tmy, s batohem nedbale přehozeným přes jedno rameno, zahrnul své bývalé kumpány přívalem nadávek a temných výhrůžek. Stáli mlčky pozorujíc, jak šplhá skalní stěnou a mizí v lese. Konečně se dalo v jeskyni zase volně dýchat.

Fred klopýtal na nerovné půdě lesa a hlasitě nadával. Najednou uslyšel cinkání. Zastavil se a poslouchal. Napadlo ho, že o kus dál v lese se taky někdo prodírá, a chrastí mu špatně uvázané řemeny od torny. Zvuk sice ustal, Fred přesto změnil směr veden myšlenkou na někom si vylít zlost. Znovu zaslechl cinkot, někde velice blízko a v tom se před ním objevila tajemná dívka.

Stanuli tváří v tvář, oči proti očím. V jedněch byla láska a odpuštění, ve druhých zloba a nenávist. Snad minutu, snad celou věčnost setrvali v tichém souboji. Pak zvítězila nenávist. Fredova pravačka se bleskurychle vymrštila v barbarské snaze zničit tu krásnou tvář. Ale pěst nezasáhla dívku. Místo ní tu teď stál mohutný tvrdý dub a Fred cítil, jak mu po surové ráně otéká ruka. Bolest vydráždila jeho vztek k zuřivosti. Zdravou rukou nahmatal kmínek uschlého stromu. Ulomil jej a zároveň opět spatřil dívku. Přiskočil k ní a rozmáchl se klackem. Nic. Dívka jen ustoupila a stále hleděla svým uhrančivým pohledem. Cinkavý zvuk rolničky dráždil Freda stále víc. Běhal šeravým lesem a mlátil okolo sebe klackem ve snaze zasáhnout přízrak.

V ruce mu zbyl jen dřevěný pahýl, když se dívka zastavila. Stála teď klidně a nechala Freda přiblížit se na dosah ruky. Rolnička varovně zazvonila. Fred, vzteky šílený, odhodil nepotřebný pahýl a vytrhl z opasku svou loveckou dýku. Smrtonosná zbraň se v nastalém ranním šeru slabě zaleskla. Ve své slepé zuřivosti si nevšiml, že stojí na samém kraji propasti a celou vahou svého těla se vrhl vpřed, aby zasadil rozhodující ránu.

Dopadl na kamenité dno lomu nedaleko mohyly s křížem, na jehož prkna někdo vyryl nápis Jižní Kříž. Poslední co spatřil byla dívka, jak stojí před mohylou a pomalu se rozplývá s přibývajícím denním jasem.

Na Sovím ráji seděli Martin s Tondou na sedátkách u ohniště a pozorovali, jak se jejich noví kamarádi Jirka s Vláďou probouzejí na měkkých lůžkách ve svých starých přikrývkách.

“Je tady volno?” zeptala se dívka v bílém.

“A-ale ano,” zakoktal jsem ještě ne zcela vzpamatován ze svého snu. To je přeci ona, moje tajemná dívka…

“Kde jsi se tu vzala, Rolničko?”

“Jedu ze školy domů,” odpověděla mi s překvapeným úsměvem. “A jmenuji se Veronika…”

Třináctá komnata

“Teda brácho, až to prokopem, to bude teda věc.”

“No jo, tajný archiv. Nebo podzemní továrna. To už stojí za to rýpání v hlíně a kamení.”

“Jenom je mi divný, že nás nikdo nepředešel. Zavalená odbočka z hlavního tahu, pár kroků od Malé Ameriky…”“Asi se nadarmo neříká pod svícnem tma. Každej hledá nějaký bájný štoly na Alkazar nebo kdoví kam, dloubá do čelby, jestli není falešná, vyhazuje do vzduchu kdejakou zeď. Ale chodby, co není na žádný mapě a která zjevně navazuje na svážnici z povrchu, si nikdo ani nevšimne.”

Oba kluci nacpali zablácené montérky do báglů, naposled se přesvědčili, že nikdo nepovolaný nemůže najít schované nářadí a vykročili štolou k Malé Americe, kde je v jednom z okem galerie čekala dvě lana. Každý odvázal dolní konec toho svého od kolejnice zaražené do skály a začal šplhat vzhůru.

Za několik minut už bylo okolí lomu pusté a opuštěné a jen dva kroužky sedřené kůry na stromech nad skálou ukazovaly, kde visela lana.

A přesto kdesi v nitru skal strach z odhalení rozdmýchával touhu po pomstě.

V závalu se pohnula hlína a zpod obrovského balvanu vyklouzl do štoly muž v šedém plášti a vysokých okovaných botách. S opovržlivým úšklebkem si prohlédl chodbičku paženou trubkami a vytrhanými pražci a pak zmizel v temných chodbách.

Uplynuly necelé dva týdny. Dole v jezeře se stále zrcadlilo letní nebe i strmé bělavé skály lomu. Cestou od Karlštejna se blížili dva kluci a až sem doléhal jejich vzrušený hovor.

“Říkám ti, že jsem tam viděl díru. Kousek pod tím místem, co vážeme lana.”

“Dyť tam lezem každou chvíli a nikdy tam nic nebylo, přece nejsem slepej.”

“Zeptej se kluků od nás, co tu byli se mnou. Nevím, jestli to je otvor do jeskyně nebo do štoly. Neměli jsme s sebou lano, ale viděli jsme ho všichni.”

“Kdo ví, co jste viděli…”

“Měl si jet s náma. Přesvědčil by ses na vlastní oči a ještě by jsme kus vykopali v našem závale.”

“Tak mi teda ten svůj objev ukaž.”

“No jo, dneska tam fakt nic neni. Ale minulej tejden…”

“Jo, jo.”

“Vážně. Támhle je ten jakoby výklenek. Tak tam se černal otvor. A slunce svítilo přímo do něj, takže to nemohl být stín.”

“Jo, jo.”

Matné světlo svíčky postavené na hrubě zbitém stole ozařovalo podzemní prostoru. Podél nerovných stěn bylo narovnáno několik beden s konzervami a kusy šatstva. V rohu stálo lůžko z prken s tlustou vrstvou nastlaných dek a spacáků mezi nimiž ležel muž, jenž svůj oblíbený šedý plášť neodkládal ani v posteli.

Náhle se ozval šramot a pak zřetelné klepání kladívka o kámen. Muž na lůžku se posadil a zaposlouchal se.

“Znova ti opakuju, že tenhle šutr je tu odjakživa. Vidíš, tady na něm rostou lišejníky.”

“Ale minulej tejden tady byla díra…”

“Asi jste měli vlčí mlhu.”

Muž vstal a zamířil ke stěně, odkud před tím znělo ťukání i hovor. Když míjel stůl, sebral z desky lovecký nůž, v jehož rukojeti bylo vypáleno písmeno H.

Cestou, kudy ani ne před čtvrt hodinou kráčeli oba kluci, přišel i Kulička. Sundal ze zad usárnu a mlčky hleděl na skalní stěnu s temnými okny chodeb i na průzračné jezero pod nimi.

Tam naproti v galerii se zrádnou šachtou zahynuli Indián, Slim a Pedro, jeho tři kamarádi.

Zahlédl dva kluky, jak slaňují na protější stěně. Na pár okamžiků se zastavili u skalního výklenku a vítr k němu donesl útržky hovoru. Sledoval je, jek se snáší na laně níž a níž. Ke skalní římse jim zbývalo snad jen pět metrů, když koutkem oka zaznamenal záblesk, jak se slunce odrazilo od lesklého kovu.

Napnutá lana se okamžitě zkroutila do beztvarých hadů. První z obou kluků několikrát během pádu narazil na skálu a po bizardních saltech dopadl na skalnatý okraj ostrůvku, kde zůstal nehybně ležet. Druhý se na několik vteřin zastavil na římse a jak se jeho do krve rozedřené prsty snažily zachytit, vyrážel ze sebe výkřiky plné smrtelné hrůzy. Ale prsty mu po hladké skále klouzaly a tělo se pomalu sunulo na kraj propasti, aby se nakonec převážilo a s mohutným cáknutím dopadlo do mělké vody u břehu ostrůvku. Ale to už nevnímal. Nevěděl ani o kaluži krve okolo roztříštěné hlavy svého kamaráda a nevěděl ani, že on sám se už nikdy nepostaví na své ochrnuté nohy…

Jediný Kulička zahlédl, jak se z temného otvoru výklenku na okamžik vynořila ďábelsky rozšklebená tvář muže, který divokým zrakem přelétl výsledek svého činu. Pak tvář zmizela a kamenná deska zakryla otvor. Dvojice trampů přivolaná výkřiky, mohla spatřit už jen neporušenou skalní stěnu ozářenou sluncem…

Tebe vyzývám, skalin duchu

Pod skalní klenbou štoly hořel oheň. Okolo seděli tři trempové – dívka a dva kluci. V přestávkách mezi Šípákovým vyprávěním se ozýval zvonivý Lusin smích. Venda, poslední z trojice, se věnoval malému propanbutanovému vařiči, nad jehož plameny klohnil v ešusu jakousi zlověstnou směs.“Docela dobrá věc, ten vařič,” poznamenal, když už byl hotov a všichni seděli okolo jídla. “Ale na vohni je to stejně lepší. Stylovější a tak.”

“Jo, ale počkej, až budeme někde bivakovat. Třeba v Richardu,” tvrdil Šípák. “Tam oheň nerozděláš. No a nejdříve ho musíme vyzkoušet. Hlavně jak dlouho vydrží.”

“Je sice větší, ale není tak cítit, jako suchý líh,” přidala Lusy a těsněji si přitáhla kožešinovou vestu ke svému pohlednému tělu. “Ale nehřeje tak, jako oheň. Jsem utahaná, nepůjdem spát?”

“No, zítra bysme měli brzo vstávat.”

Lusy zakroužila baterkou, aby si vybrala místo na ležení. Sledovala zemi a jedině tak nezahlédla dvojici pichlavých očí skrytých mezi balvany závalu uzavírajícího chodbu.

Šípák rozmotal spacák a pak začal zničeho nic vkleče mlátit hlavou o zem, zvedat vzpažené ruce a hlasitě recitovat:

“Vzývám Tě, ó skalin duchu, dopřej nám klidné noci a šťastné probuzení ranní. Zadrž balvany zlé, jež by cestu ke světlu nám zasypati chtěly a shůry na hlavu spadnouti mohly. Nedej, ať důlní vody průvalem náhlým lože naše toto zaplaví. Dovol nám, ať štoly mnohé, tajemstvím opředené zítra prozkoumati můžeme. Ty, skalin duchu, zažeň větry smrduté a peklem páchnoucí, abychom volně dýchati mohli…”

Plameny ohně dávno pohasly. Jen řežavé uhlíky žhnuly v noční tmě. Vzadu ve štole se cosi pohnulo. Pak se jako duch proplížila okolo spících trempů temná postava. Byl to muž v dlouhém plášti. Tu a tam se na své šmátravé pouti zastavoval, to když se některý spacák pohnul, nebo když nahmatal něco, co by se mu mohlo hodit. To se však nestalo často. Až na pár drobností měli trempové všechny věci v tornách pod hlavou. Zkusil do jedné opatrně sáhnout, ale Šípák, kterému torna patřila, se hned začal probouzet. Muž se spěšně stáhl stranou a v duchu zuřil. Strávil zbytečně celý večer čekáním kvůli jednomu mizernému špinavému ešusu, třem lžícím a zapalovači na heslo…

Přinejmenším ten vařič chtěl získat. A Lusy měla pěknou baterku a ta její vesta by taky nebyla k zahození. Nejraději by zařval jako rozzuřený lev. Ale tím by si nepomohl. Pak ho něco napadlo. Zamyšleně přejel pohledem od ležícího Šípáka na hromadu řežavých uhlíků.

“Jen počkejte, já vám dám skalin duchy,” mumlal si pro sebe, když opouštěl tábořiště a spěchal lesem ke vzdálené hájovně.

Za necelou hodinu se vrátil a chvíli cosi kutil u ohniště. Když pak tiše odešel do noci, byly uhlíky v ohništi překryty hromádkou černých kamenů.

Čas pomalu plynul. Nepohnul se ani vánek. Z ohniště začal stoupat dým…

Šípák se ve snu proháněl na koni po širé pastvině. Hřebec ho unášel nad zeleným mořem trávy, mezi ohradami z bílých klád někam k dalekému obzoru…

Venda vzpomínal na chvíle, kdy poprvé potkal Lusy. Měl ji rád, a tak trochu žárlil na Šípáka, který dokázal zaujmout kohokoliv kdykoliv. Ale ve snu může být všechno jinak…

Lusy sídlil na tváři tajemný úsměv a o čem snila, to mohli vědět snad jen andělé…

A od ohniště se začala tiše a pomalu plížit smrt…

V neděli večer se muž pohodlně rozvalil v sedačce ve svém podzemním doupěti. Upravil si trochu zapínání na kožešinové vestě a z malého vařiče sundal hrnek kouřícího grogu.

O půlnoci nastoupily v Srbsku do mrtvého vlaku další tři postavy…

Co dokáže Amerika

“Tak pánové, tohle je Azuráč. Nebo se mu taky říká Kanada,” prohlásil Knak, vedoucí čtveřice kluků v maskáčích a s usárnami na zádech. Stáli na kraji lomu a pohlíželi na jezero modrozelené vody pod sebou. Na protějším břehu stálo několik baráků a okolo se povalovaly úlomky dlaždic. Plechovým korytem se valil proud vody zanášející jezero jemným bílým kalem z brusírny.“Je to jako zasněžený,” podotkl Vodník, menší, plachý chlapec.

“Houby sníh. Strašně lepkavý bahno to je,” odporoval brejláč Knak s převahou člověka, který tu už jednou byl. “Kdybys do něj spadnul, už tě nikdo nevytáhne. No vážně, stal se takovej případ. Jednou sem přišli potápěči. Vlezli do vody támhle u tý skály, chvíli plavali a pak se chtěli postavit na dně. Sotva to udělali, začalo je bahno vcucávat a oni zapadali pořád hloubějc. Nikdo jim nedokázal pomoct, a tak zavolali vrtulník. Přivázali jednoho na lano a začali ho tím vrtulníkem tahat.”

“A vytáhli?”

“Ne, přetrh se jim vejpůl. Voda se tím tak zkalila, že toho druhýho vůbec nemohli najít, a tak tam zůstal. Když do vody správně svítí slunce, je vidět, jak kouká z bahna a mává…”

“Hele kecáš. To přeci není možný,” pochyboval Jéňa.

Knak pokrčil rameny a vykročil k nedalekému lesu, kde si pamatoval několik opuštěných lomů jak stvořených pro táboření.

“Tak tady zaswampujem,” prohlásil, když slezli na zarostlé dno lomu.

“Hele štola a je tu napsáno Osada Kamensko. Jů podívejte, je tu palanda,” pokřikoval Ondra a ukazoval na dřevěné postele které kdosi postavil pod ochranou skalního převisu. V lomu je čekala další překvapení – nedaleko štoly byl vlajkový stožár a kruh kamenných sedátek se slavnostním ohništěm uprostřed. Byla tu i studánka, ale v mělké bahnité vodě se svíjelo množství odporně vyhlížejících červů. A druhém konci lomu se černal další otvor.

“To není štola, ale jeskyně,” prohlásil znalecky Knak nahlížeje do temné hlubiny. “Bez lana to nepůjde.”

Za hodinu už v malém ohništi před štolou dohoříval oheň a všichni čtyři se chystali na průzkum podzemí. Štola je dost zklamala. Každá odbočka končila závalem, kromě jediné ústící do sousedního malého lůmku. Zbývala jen úzká puklina nedaleko vchodu. Když vlezli dovnitř, poznali, že jsou v další jeskyni. Na protější straně poměrně rozlehlé prostory se černal jícen propasti. Když posvítili dolů, zjistili, že není ani moc hluboký, ale že dole pokračuje jen úzkým kanálkem.

“Páni, tahle jeskyně je určitě spojená s tou tam venku. Zkusíme to prolézt,” navrhl Knak a taky jako první skočil dolů. Zabořil se hluboko do bahna. Snažil se vyprostit, ale s překvapením zjišťoval, že se boří stále hlouběji.

“Proboha, vytáhněte mě!”

“Nehejbej se, něco přineseme.”

Opřekot klopýtali zpět ke vchodu. Vodník začal svazovat popruhy od usáren, Jéňa s Ondrou pokáceli štíhlý stromek a horečně osekávali větve. Když se vrátili do podzemí, vězel Knak v bahně už po pás.

“Zavaž si to za opasek, mi tě budem tahat a ty se snaž šplhat po tý tyči. Vodníku, hoď mu ty řemeny…”

Pomalu, centimetr za centimetrem se osvobozoval Knak z vražedného sevření. Konečně ležel nahoře, prudce oddychoval a třásl se po celém těle.

Ani ostatním nebylo lehko. Poznali co dokáže Amerika…

To stane se včera

Dany se zastavil a rozhlédl se. V dálce ze ním blikala světla vesnice schoulené v kopcích. Odtamtud se jako černá stuha mezi zasněženými poli táhla úzká silnička, po které přišel. Jedno z těch světel jsou okna hospody, kam zvečera dorazil ještě se dvěma kamarády.

Přijeli na běžkách přes zasněžené kopce a chystali se na sjezd dolů do údolí k vlaku. Pak se to zvrtlo. Vlastně ani nevěděl, jak hádka vznikla. Přišla polehoučku, nenápadně. Ráno si domluvili, kterým vlakem se budou vracet. Ale teď se najednou zjistilo, že v hospodě je příjemně, mají teplé párky a pozdě v noci jede přece z Lodenic další vlak… Nebyl tím vůbec nijak nadšený. Zítra musí do práce. Ale oni ne a oni jsou dva, takže většina je pro atd. atd…

Povolily mu nervy. Zdálo se mu, že tenhle svět ztratil veškerý řád a on je zmítán mezi událostmi jako flaška pod jezem. Nejprve ho vyhodili ze školy. Pak vojna a když se vrátil, našel v dopisní schránce svatební oznámení. Měl pocit, že se nemůže na nic spolehnout. Ani že se dostane včas domů, aby mohl zítra na šestou. Protože další áčko by znamenalo, že bude mít o další starost víc…

Zatřásl hlavou. V měsíčním světle pole jiskřilo jako zmrzlé moře. Cítil okolo sebe mrazivý klid. Seskočil ze silnice a rozvázal lyže. Z batohu vyndal hornickou přilbu, na kterou připevnil reflektor nivky. Pak si připnul lyže, rozsvítil světlo a vyrazil. Na stříbřité hladině za ním zůstávaly dvě brázdy sledující jeho cestu k lesu.

Les okolo Bubovického potoka naplnil Měsíc přízraky. Pohybovaly se a měnily, jak si Dany razil cestu mezi závějemi a padlými kmeny. Začínal si uvědomovat, že to byl šílený nápad, vydat se na osamělou pouť zimní nocí do Srbska. Měl raději počkat s ostatními na půlnoční vlak z Lodenic.

Taktak se vyhnul padlému kmenu, který málem přehlédl. Cesta zpátky však už nebyla možná. Ujížděl dál, poháněn tu a tam mohutným odrazem hůlek a unaveně sledoval cestu před sebou. Elektrické světlo svítilo na plný výkon.

V zasněženém korytě potoka, který byl většinou bez vody, zahlédl tmavý flek. V mysli mu vytanula vzpomínka na dívku, se kterou tuhle studánku kdysi objevil. Ale přes ni, jako bílý, ale tak neradostný baldachýn, se rozprostřela vzpomínka na svatební oznámení…

A pak se to stalo. Pravá noha se mu zachytla pod vyčnívající kořen a setrvačnost ho srazila k zemi. Laminát přilby zmírnil úder do hlavy, ale ten ho stejně spolu s příšernou bolestí v kotníku dokázal zbavit vědomí.

Když se probral, chvíli nevěděl, kde je. Pak si vzpomněl. Už věděl, co znamená ta bolest v noze. Otevřel oči. Okolní les pomalu jasněl v raním šeru. Zkusil vstát, ale zabránila mu v tom zapříčená noha. Skrčil se a rozepnul vázání. Tlak v noze rázem povolil. Sundal si i druhou lyži a opatrně se postavil.

Trochu ho udivilo, že okolo je méně sněhu, než se včera zdálo. Tu a tam byly ostrůvky zelené trávy a dole u potoka dokonce kvetly jakési kytky. Neměl ale čas o tom uvažovat, musel se nějak dostat dolů do civilizace. Zkusil našlápnout na bolavou nohu. Docela to šlo. Svázal lyže, vypnul nivku, která stále ještě svítila a strčil ji spolu s helmou do batohu. Pak, opíraje se o hůlky, se vydal na kulhavou cestu do Srbska.

Neušel ještě ani sto metrů, když zůstal stát jako přikovaný. Udiveně zíral na dřevěný mostek klenoucí se nějakých dvacet metrů nad potokem. Nevěřícně se přiblížil k jedné z podpěr a ohmatával hrubě tesané dřevo. Bylo skutečné, ještě vonělo pryskyřicí. Okolo mostu byly vykácené stromy a země přerytá. Nikde nikdo.

Vylezl po stráni a tam ho čekalo další překvapení. Na každém konci mostu se černalo ústí štoly! Až dosud si myslel, že jde o nějaký filmařský trik, ale teď byl zmaten. Nedaleko zahlédl hromadu klád. Tam si schoval lyže a vydal se na obhlídku. Do práce to už stejně nestihne… Bolest v kotníku už téměř necítil.

Ze štoly vedly koleje, před mostem se rozdvojovaly. Na druhé straně spatřil několik výhybek a už se tam chtěl vypravit, když se ze štoly za jeho zády ozvalo dunění. Na poslední chvíli se stačil ukrýt za vyrovnanou hromadou prken. V portále se objevila dieselová důlní lokomotiva a s ohlušujícím rachotem supěla zářezem ve svahu před štolou a pak na mostě. Tam zastavila a ze soupravy důlních vozíků vyskákalo pět chlapů v montérkách s lopatami a vidlemi v rukou. Tři zmizeli ve štole naproti, ostatní zatím odpojili lokomotivu. Ta popojela dopředu, pak couvla a zůstala stát na mostě na druhé koleji vedle vozů. Tam ztichla. Muži rozpojili zbývající vozy, pak jeden odtlačili do štoly.

Dany se nevěřícně zvedl zpoza prken. Vytáhl z batohu světlo a odhodlaně vykročil ke štole, odkud vyjela lokomotiva. Musí zjistit, co to všechno znamená.

Už déle než hodinu bloudil podzemím a pomalu se vzpamatovával z údivu. Procházel štolami, které znal jen ze starých map, pryč byly závaly, jen řady dřevěných podpěr se táhly jako řecké kolonády. O štole, kterou sem přišel z údolí si doposud myslel, že existovala pouze v projektech. Zpočátku se mu zdálo, že se snad lomaři z ČEZu rozhodli uskutečnit dávný projekt štoly propojující drtiče u Velké Ameriky s ložisky vápence rozprostírajícími se za Bubovickým potokem na kopcích Doutnáč a Boubová. Mátly ho však dvojjazyčné výstražné tabulky. Takhle nějak to tu muselo vypadat koncem války. Jenže to zase Němci nemohli stihnout dokončit štolu na Boubovou, jejíž ražbu měli rozplánovanou do doku 1953…

Radiáckou štolou občas projel vlak důlních vozíků a od Šamoťáku bylo slyšet rachot vrtacích kladiv. Vydal se za hlukem. Seřadiště v odbočce k lomu bylo jasně osvětlené žárovkami. Zpoza rohu pozoroval skupinu mužů, kráčejících mu vstříc. Srdce se mu rozbušilo. Jasně rozeznával uniformy SS. Vpředu šli dva důstojníci a živě rozmlouvali s jedním civilistou, vzadu je pak sledovali po zuby ozbrojení pobočníci a jejich samopaly byly zatraceně skutečné.

Chtěl se dát na ústup, když za sebou v dálce uslyšel rachot lokomotivy. Zoufale se rozhlížel. Cesta zpět byla uzavřena a těm před sebou do náruče vběhnout nechtěl. Na poslední chvíli spatřil dřevěnou přepážku s dvířky, přehražující výklenek ve stěně štoly – důlní záchod. Dvakrát se nerozmýšlel, vběhl dovnitř a přirazil za sebou dveře právě v okamžiku, kdy se zpoza rohu vynořili Němci. Čekal se zatajeným dechem, až přejdou.

Nestalo se tak, zastavili se přímo před dřevěnou stěnou. Dany mohl slyšet každé slovo z jejich rozhovoru.

“…Říkám větší tvrdost na tu slovanskou pakáž. Jste mi osobně zodpovědný za dodržování kázně. Budoucnost Říše nesmí být ohrožena nějakými zatracenými odbojnými náladami. Rozuměl jste mi?”

“Ja, Herr obersturmbannführer, větší tvrdost a přísnost.”

“Správně, Herr Hagen. Pevně věřím, že nezklamete. Vůdce vám jistě projeví svůj vděk přiměřeným panstvím na Ukrajině. V opačném případě však… Abych nezapomněl, potkal jsem dnes ráno na hradě vašeho bratra Hanse. Je to nadějný mladý voják. Tak nashledanou pozítří. Heil…”

Další slova zanikla v rachotu projíždějící soupravy vozíků. Civilista se vrátil na seřadiště, ale důstojníci zůstali na místě a pokračovali v rozhovoru.

“Schopný člověk, ten Hagen. Měl jste dobrou ruku, když jste ho vybral za správce,” mínil jeden.

“Ano. Osvědčil se již v těžkých měsících roku 1945, kdy jen zázračné zbraně našeho Vůdce odvrátily hrozící porážku. Ale,” ztišil hlas. “Slyšel jsem, že bolševické tanky jsou znovu ve východním Prusku.”

“A Američané v Plzni…”

“Na Boubovou dnes nepůjdeme, ještě musíme na severní překop a vyřídit tu záležitost s Landovými pozemky. A večer odjíždím za ženou.”

“Já jsem raději poslal rodinu do Buenos Aires. Podívejte, už se vrací souprava.”

Strojvůdce přibrzdil, Němci naskákali do vozu pro mužstvo a za chvíli všichni zmizeli za ohybem chodby.

Dany ještě chvíli zůstal v úkrytu, než se odvážil na další průzkum. Zastínil světlo lampy rukou a vydal se na opatrnou pouť. Na zemi, kde předtím stáli Němci, se cosi kovově zalesklo. Sehnul se a našel minci. Na líci byla jakási číslice a na rubu orlice s hákovým křížem. Schoval nález do kapsy a plížil se dál až stanul v místech, kde štola ústila do lomu. Skryl se mezi mohutnými trámy výdřevy a pozoroval, jak správce přechází před několika dělníky a cosi na ně křičí.

Náhle se zezhora ozvalo zahvízdání a výkřik: “Američané! V Srbsku jsou Američané!”

V lomu nastalo ticho, přerušované jen slabým syčením vzduchu unikajícího z tlakového potrubí. Němec ztrnule pozoroval, jak se k němu hrozivě blíží skupina lomařů.

“Chlapi, na něj! Ať nám neuteče,” ozval se výkřik. Správce však neváhal, otočil se, skočil do štoly a začal utíkat o život. Chlapi za ním, v rukách lopaty a palice. Brzy zahli z osvětleného seřadiště to temné štoly. Těžce klopýtali za uprchlíkem, který si svítil elektrickou lampičkou.

Náhle tmu prořízlo světlo Danyho nivky. Chlapi se udiveně ohlédli, ale ne na dlouho. Nenadálá pomoc jim přišla vhod, vždyť nenáviděný tyran málem unikl. Znovu se rozpoutala divoká honička. Na první křižovatce pronásledovaný zaváhal. Zepředu, překopem od Vápenky se ozvala střelba ze samopalu. Doleva vedla odbočka, ústící posléze na povrch v malém lůmku. Jak tam běžel, spatřil před sebou záblesk světla. V panickém strachu odbočil znovu doleva. Na kolejích tu stála řada prázdných vozíků. Vykopl zarážku a vší silou se opřel do posledního vozu. Ten se rozjel, nejprve pomalu, ale jak se dostal na svah, nabíral stále větší rychlost. Správce naskočil.

Ve štole za potokem střelmistr právě zapálil doutnák a spěchal pryč.

Skupina pronásledovatelů se zatím marně rozhlížela na poslední křižovatce. Teprve dunění z chodby na Boubovou jim prozradilo správný směr. Za několik okamžiků letěly chodbou další tři vozy. Konečně spatřili v dálce pronásledovaný huntík. Zdálo se, že ho dohánějí, ale jiskra denního světla, značící konec štoly, se blížila mnohem rychleji.

Jasné světlo Němce oslepilo. Neviděl proto varovná znamení skupiny mužů, skrytých nedaleko protějšího portálu. Ale i kdyby, stejně by nezastavil těžký rozjetý vozík. A tak, když se konečně objevili pronásledovatelé, mizel právě ve štole na druhém konci můstku.

Vzduchem otřásl mohutný výbuch. Tlaková vlna vyrazila ze štoly a smetla přijíždějící vozíky z kolejí. Ještě několik vteřin se skála otřásala rachotem padajících balvanů pohřbívajících Richarda Hagena, nelidského správce lomů na Americe.

Dany zůstal ležet nedaleko břehu potoka, kam ho odhodil výbuch.

Našli ho až za dva dny, promrzlého, v očích děs. V potlučené dlani svíral padesátifenikovou minci s orlicí, nesoucí hákový kříž.

Mince měla rok ražby 1953…

Ze zákulisí kongresu

Vítám vás, kolego Richarde, jak pak se pořád máte?”

“Ale znáte to, kolego Hagene. Pořád se mi doma někdo courá. Kde jsou ty časy, kdy se lidi do Richarda báli. A teď mi tam, považte, leze i televize. A ještě navíc mě spolek stále uhání, že mám nízkou úmrtnost. Ale já vám řeknu proč! Nechtějí mi uznat těch několik tisíc mrtvých z doby, kdy se u mne stavěla továrna. Že prý to není mojí zásluhou. Jenže já se pane snažil. Copak si myslíte, že ty závaly padaly samy? To teda né, ještě dneska mě bolí záda, jak jsem se s nima nadřel. No a oni si klidně všechno připíší na konto válečných obětí; mně zbyla jen nedodělaná fabrika, která mi nota bene padá na hlavu. Ještě že tam mám to radioaktivní úložiště. Tam je klid, nikdo tam moc nechodí, všude vzorně uklizeno a když si lehnete na ty sudy, tak to příjemně hřeje do zad.”
“Problémům se dnes nevyhne nikdo. Lidé si nás vůbec neváží, strach a úcta jsou jim pojmy zcela vzdálenými. Mě tady zase chtějí obnovit těžbu… Ale podívejte, tamhle přicházejí pánové Leo a Michael ze Stříbra, a za nima další. Omluvte mě laskavě, musím se věnovat příchozím. Znáte to, tyhle každoroční kongresy…”

“Ale to je přece pan Richard!”

“Paní Loreta z Klatov! Ani jsem vás nemohl poznat. Čím to je, že jste stále krásnější?”

“I vy lichotníku jeden. A co je u vás nového?”

“Ani se neptejte, samá smůla. Onehdá vlezli dovnitř nějací dva troubové. Na svícení měli jenom pytel od cementu, tak si ho rozdělili na poloviny, jednu na cestu tam a druhou na cestu zpátky. Tak jsem je na zpáteční cestě trochu zamotal a měli po svícení. Čtyři dny jsem čekal, než vypustí duši a pak je našli. Zatraceně. Potom mi skočil větračkou nějaký blázen. Jenže se dole zrovna motali jeskyňáři a cvičili nějakou záchranku či co. Naložili ho na nosítka a málem by to přežil, ale překousl jsem mu hadičku a on stačil vydechnout naposledy těsně před tím, než ho pronesli dveřmi. Jenže mi ho zase neuznali, protože to byl sebevrah…”

“Mě tu vraždu ze žárlivosti předloni uznali.”

“Jejda, pan Hosen, kde vy se tu berete?”

“No jo, tam u vás dole na jihu, tam vám projde všechno.”

“Ale drahý Richarde, přece by jste se hned nečertil. Přece nejde o to, kdo z nás nasbírá víc dušiček. Hlavní je, že my, nerudní, musíme držet pospolu.”

“Omlouvám se, drahá kolegyně. I vám, kolego Hosene.”

“Tak je to správné. A podívejme, támhle se nese ta fiflena Vlastěnka. Slyšela jsem, že důstojný pán Prokop chce navrhnout kongresu jako místo příštího zasedání její Diamantový dóm. Brr! Všude samé vlhko a tma. A nebýt té báby s roštím, tak by tam ani neměla žádné smrťáky. Co ten dědek na ní vidí?”

“Ó – omluvte mne prosím paní kolegyně, musím si ještě něco neodkladného zařídit…”

“Já, ehm, madam, právě jsem si vzpomněl… Uvidíme se později, že? Haló, pane kolego, počkejte, přece by jste nechtěl všechno pro sebe?”

“Jak mne těší, slečno Vlastěnko, že vás konečně poznávám. Dovolte, abych se představil – jsem Hosen z Hosína.”

“A já jsem Richard Kalkenbruch von Leitmeritz, ale dobří přátelé mi mohou říkat Ríšo.”

“Těší mě pánové.”

“Ale copak, že jste taková bledá a chladná?”

“Mohu vám nabídnout svůj plášť, celá se chvějete.”

“Děkuji pánové, to přejde. Jen jsem trochu nastydla.”

“Ano, slyšel jsem, že máte doma trochu vlhko, ale ty komory, ty nádherné, obrovské komory..!”

“Ach ano, ale jsou potíže s větráním. Raději bych je vyměnila za něco menšího, útulnějšího. A pak ta černá barva…”

“Mohl bych vám nabídnout nejčistší, zářivě bílý kaolín. Kdyby jste mne přijela navštívit, ukázal bych vám místa, odkud pochází nejjemnější čínský porcelán.”

“Laskavě nepřehánějte, pane kolego, ty vaše nažloutlé záchodové mísy nikoho nezajímají. Pokud vám je, slečno, chladno, mohu vám nabídnout jedinečné radonové lázně. Teplo nukleární energie vás jistě zahřeje a pestrá paleta paprsků vrátí vašim lícím barvu. Máte-li zájem, mám jeden kapesní stronciový zářič sebou.”

“Neurážejte laskavě moji keramiku, kolego! Já také nezesměšňuji vaše orezlé sudy s vyčpělými kusy kobaltu.”

“Grrrt!”

“Grrrt!”

“Ale pánové, klid prosím. Kongres začne již za několik okamžiků. Mohu vás požádat, aby jste laskavě zaujali svá místa? A vám slečno, mohu nabídnout rámě? Tak. Zasedání se letos koná na břehu jednoho z mých jezer. Nemusíte se bát, skály jsou příjemně prohřáté sluncem. A na závěr jsem přichystal ohňostroj. Máte ráda ohňostroje? Já velice…

 

Převzato z Nové pověsti Amerik

Podobné téma je tady: Tři duchařské povídky – Přemysl Kubišta

oddělovač

Leave a Reply